Veroplky - Z NY do ČR

Z velkého jablka jsem se vrátila do malého citrónu. Návštěva New Yorku a mé zážitky jsou hýr. Vlastně díky, že hýr je hlavně Veronika.

Jak jsem slíbila, tak jsem nedodržela. Další článek měl být psaný z New Yorku a  už jsem doma. Snaha byla, i by byl potenciál, ale nebyl vůbec čas. NY je obecně strašně rychlý. Lidi tam pomalu běhají, auta lítají jeden přes druhého, do toho na sebe houkají a mezi nimi se snaží prodírat bezpečnostní složky. Do toho tam byly tropické teploty s téměř 90% vlhkostí a posun času o 6h zpět a já byla v úplně jiným světě. Jakože fakt. Takže se tímto omlouvám, ale nebylo zbytí. Za ty prachy si to člověk musel užít 24/7 a dvakrát.

Tolik kroků, co jsem tam měla za den, mám tady cca za týden. Hned vás určitě napadlo, že jsem jak laňka. No jak přežraná laňka. Možná se zlepšila fyzička z těch dennodenních túr do schodů, ale to je tak všechno. A z dobrýho pocitu dlouho nevyžiju. Často jsem tam myslela na kuřízek.

New York. Fakt pecka největší. To je zážitek na celý život, všechno je tam obrovský, i ty lidi jsou obrovský, jídla, nápoje, budovy, auta, ceny…Užila jsem si to na maximum i jen s tim mym jedním batůžkem.

Zažila jsem český i anglický imigrační pohovor, jen kdybych nevtipkovala o tom, že dělám v justici a MUSÍM dodržovat zákon…, kořen hned znejistěl. Já pak taky. Takže jsem se začala ihned usmívat a chytala mě křeč do koutků. Ale pustili mě tam.

Když se nastupovalo do letadla, byl čas, půjdu mezi posledníma….pár lidí přede mnou a já se rozhodla, že by bylo asi fajn si odskočit, že těch 9h bude dlouhých a nechci stát hned frontu s ostatními v letadle. Jako malá holčička přijdu k letušce: Dobrý den, můžu si ještě odskočit? -Ano, ale spěchejte. Hohooo, ten hajzl byl dvě patra dolů do přízemí. Cestou zpátky to bylo přesně jak v Sám doma, když Kevin běžel s batohem a pasem v ruce ke dveřím k nástupu do letadla.

Let byl bez problémů, přistáli jsme v NY a já stále čekala na kód na ubytování. Jenže on už byl skoro večer a stále nic. Začala jsem psát všude možně, až mi napsali, že jsem neprovedla stopadesátý check in a ubytování zatím nemám. V klidu, můžu spát v tom super metru, protože tam šla aspoň WiFi. Joo, měla jsem zaktivovanou USA simku, ale princezna prostě nešla. Nic nešlo po másle, všechno šlo jak po šutrech. To jsem netušila, když jsem tvrdila kořenovi na imigračním v NY, že spím na Manhattanu, že doslova na ulici Manhattanu. Nakonec jsem to vytelefonovala a večer ubytování měla, ale ty nervy, to stálo po tom dlouhém letu fakt za to. Tak takový byl vstup do mého amerického snu.

Ráno jsem potřebovala nějakou jistotu, tak se šlo na snídani do mekáče. Ten má být všude stejný. Fuj. Vejce umělý, pečivo natvrdlý, asi jako ten týpek, co mi to předával, džus byl dobrý.

Pak jsem ale začala poznávat pravý NY. A takhle to šlo den co den. Viděla jsem všechno, co každý nadšený Číňan s foťáčkem chce vidět. Fotila a točila jsem taky jak divá. Proto jsme s iPhonem už neměli energii na cokoliv dalšího. On přehřátej, já vyčerpaná.

Viděla jsem Empire State, ležela na dece v Central parku, navštívila jejich akvárium, zabruslila si na Rockefellerově centru, poklonila se Soše Svobody, vystoupila omylem na Ellies Island místo v New Yorku, viděla Brooklyn a jeho slavný most, následně i jeho bratra mosta Manhattana, dojela si na pláž na Coney Island, kde jsem držela hada s papouškem, vyzkoušela místní různorodé restaurace, oči mi svítily na Times Square a makat bych chtěla na Wall Street, slza mi ukápla u pomníku sestřelených dvojčat a obdivovala The Little Italy s China Townem, v Queensu fandila na baseballu Mets a vyfotila se na kurtech US OPEN, jako fanoušek Kevina jsem dělala milionářku a šla do hotelu Plaza, jestli tam pořád chodí po chodbě Trump, skočila jsem do národní knihovny, kde se natáčel film Den poté a poté na slavné hodiny na centrálním nádraží, odkud jsem šla navštívit Joeyho, Rachel a všechny Friends do jejich jediné expozice v NY….bylo toho strašně moc.

Kdo vyhrál cenu za nejdelší souvětí? Já to po sobě nečtu, ale vás lituju. Dalo by se psát o jejich kávě, kavárnách a restauracích, zvycích a tradicích, které jsou úplně jiné než ty naše. Mentalita lidí, pokud tam u někoho nějaká ještě je, je opravdu zvláštní. Oni můžou kdykoliv cokoliv a jsou si toho vědomi. Značky na ulicích, že tam je prostor, kde se můžou volně používat zbraně a z každého jde cítit tráva….Ne ta čerstvě posekaná, ale shnilá a zakázaná. To byl fakt hrozný smrad, ale když hulí i policista v uniformě, je to vlastní svět. Ale je hrozně poučné a zajímavé to sledovat a vidět, co je možné. Tam nikdo nikoho nezajímá. Chlapi chodí v dámských šatech, ženská už v kozačkách, kdy ze mě lilo a měla jsem jen tílko a kraťasy, další skáče do silnice polonahý, třetí ho chce zabít.

Takže doporučuji a i nám to bylo doporučeno – nevycházet po setmění. Odehrávají se tam ještě větší příběhy. Určitě se k tomu povídání ještě vrátím, ale dnes bych už sklidila zbraně a šla ještě rovnat jetlag.

Pokud máte nějaké konkrétní dotazy, sem s nimi: do komentářů či na IG.

Ciao!