Veroplky - Svatba mezi lajnami

Všichni říkali, že za tak krátkou dobu nejde svatba udělat. My řekli: stačí kurty, dort a trocha šílenství.

To, co mě dřív upřímně děsilo, mi najednou přišlo jako nejkrásnější věc na světě. Ne kontrola počasí, ne výběr dortu nebo svatebních šatů. Ale vědomí, že si fakt beru toho člověka, co na mě vždycky čekal. I když já sama jsem možná dlouho netušila, že čeká právě na mě.

Začalo to nenápadně – nápadem, že bysme si mohli říct „ano“. A protože máme rádi výzvy, řekli jsme si, že svatbu zvládneme naplánovat za pár dnů. První krok? Místo. Šla jsem za svým tenisovým trenérem a zeptala se, jestli si po letech hraní u nich na kurtech nemůžeme udělat svatbu. Můžeme.

Pak začalo kolečko na úřadech a hlavně na matrice. Když přijdete v červnu, že chcete termín na svatbu, nejdřív všem spadne brada, že se zřejmě bavíme o termínu na příští rok. Přišla jsem navíc se žádostí, že chci svatbu v neděli a na netradičním místě. To už měli všichni na úřadě oči v sloup a že město v neděli opravdu neoddává. Oddávajícího jsmechtěli speciálního a ne z matriky, sháněli jsme ho na poslední chvíli, ale povedlo se. A skvělého! Už jsem skoro googlila, jak oddat sama sebe. Zdravím, pokud čteš.

Šaty jsem si pořád nechávala upravovat k dokonalosti, prstýnky jsme vyzvedli chvilku před svatbou. Kosmetičku a kadeřnici jsem vytáhla z dovolené. Catering zařídil pán, co má stánek s občerstvením přímo na kurtech. Čekali byste párek v rohlíku? Byla to delikatesa. A dort? Třípatrový s příběhem.

Byl to fofr. Ale stálo to za to. Originální, naše a přesně takové, jaké jsme si to přáli. Hlavně proto, že jsme téměř nikoho nepozvali a udělali to v blízkém rodinném kruhu. Nikdy jsem nechtěla dělat show pro ostatní, ale chtěla jsem, aby to bylo jen o nás a pro nás. O to přeci jde, ne?

Neděle 7. 7. 2024.

Ráno mě vyzvedl kamarád a jeli jsme ke kosmetičce. Z okna jsem pozorovala neúnavný déšť a domlouvala mu, ať si dá přestávku aspoň na jedenáctou, kdy máme obřad. Když ne, budou na kurtech stany. Jasně, není to katastrofa, ale otevřené nebe má prostě kouzlo. Místo toho by se lidé mačkali, já bych zmokla, účes by padnul, make-up uplaval... Ale víte co? Už jsem byla smířená. Důležitější než nebe nad hlavou byl on.

Stany se postavily. Všichni pod nimi. Já si tiše povzdechla.

Přijeli jsme na kurty. Bylo 10:55. Z auta jsem viděla, jak tam všichni ještě pobíhají. A pak – jako zázrakem – přestalo pršet. Začala jsem ječet: „Sundat stany! Teď hned!“ Matrikářka se bála, že zase zaprší. Tu jsem mimochodem vytáhla z klidné, rodinné neděle a přijela jen kvůli nám. Ale já věděla, že těch dvacet minut bude našich. A bylo.

Lidi naběhli, stany zmizely, roztáhl se červený koberec, květinová slavobrána se zatřpytila. Přesně takhle jsem si to představovala. Přicházela jsem k oltáři. Nervózní a šťastná. Myslela jsem, že se rozbrečím, jak mě to bude dojímat, ale místo toho jsme se smáli. Hrála „Moje milá“ od Marka Ztraceného a já věděla, že tohle je ono.

Oddávající měl takový proslov, že jsem zůstala koukat. Vtipný, osobitý a já měla pořád pocit komentovat to po svém, dokud mi nedošlo, že bych měla zmlknout. Ale bylo to naše. Uvolněné. Opravdové.

Po obřadu přišlo focení, jídlo, zábava. Catering? Luxus. Grilovaná panenka, kuřecí steaky, saláty, guláš, muffiny od ségry a ten dort… Třípatrový s příběhem. Dole já jako tenistka, manžel jako moderátor. Ve druhém patře rozhovor v rádiu. A nahoře? Dvě zamilované postavičky se srdíčkem.

Odpoledne se spustil další déšť. A víte co? Díky tomu vznikly ty nejkrásnější fotky. Mokré, bláznivé, upřímné, netradiční.

A kdybych si ho měla vzít znovu? Udělám to. Klidně i v dešti. Ale tentokrát s gumákama. A třeba i s tím párkem v rohlíku.

Ciao!