Veroplky - S proseccem na maratonu

Dnes se v Pardubicích běží půlmaratón. Potkalo mě velké štěstí a běží i okolo našeho domu a  k tomu je doprovází houkačky a policajti. No už jsem se bála, že bych se o víkendu vyspala o něco déle. Zachránili mě.

Probudila jsem se, koukám z okna a říkám si, tak běžíme, běžíme. Vypadali fakt nadšeně, záviděla jsem jim to. Ani se u toho moc neklepali, nepředkláněli, když lapali po dechu a nemotali nohama. Další skupinka mi byla víc sympatičtější, ty prostě šli. Občas poskočili. Takhle bych si to představovala i já. Akorát bych si u toho ještě pozpěvovala a řvala na všechny pojďme, pojďme, dáme mekáč!!!

No jo, proto radši neběhám.

Chtěla jsem je trochu podpořit, tak jsem se vydala do kavárny na hlavní třídu, tam běhají taky, trochu mi to zkazilo počasí. Je zataženo a zima. Umíte si představit tu parádu, jak si sednete na zahrádku před kavárnu, kafíčko, paraplíčko, dortík a vedle vás běží Keňan, pak nic, ale pak i naši. Určitě jsou vycvičený proti takovým šikanám. Jsem ale hodný člověk, jen bych v dáli viděla sprintera, už bych vybíhala, abych mu dala ten dort místo vody a dodala cukry. Nemáte zač. Na příští městskou akci se nabídnu jako motivační článek celého programu. Nevím, proč mě už někdo neoslovil, sedím v kavárně často, ale kavárenský povaleč nejsem. Občas u toho i fotím produkty té kavárny, takže jen poloviční váleč žijící na kofeinu. Pěkný koníček, ne? No si myslim!

Obecně lidi ve městě mají tyhle akce dost rádi. Zastaví se v centru města doprava, všude jsou bariéry, objížďky, policajti, lidi si navzájem povídají přes okénka svých aut a mají u toho zajímavý tón hlasu, je vidět, jak jsou šťastní. Víc takových akcí! Huhuuu. 

Mezitím, co píšu článek, strašně dlouho mi to dnes trvá, protože u toho neustále pozoruju lidi, co si vybírají v té kavárně a nechápu, s čím vším dokážou mít problém. Tvaroh je moc tvarohový, šlehačka moc šlehačková, mascarpone? To někdo dává? Proč to nešidíte pomazánkovým máslem. Hrůza tyhle poctiváci. No, tak co píšu ten článek, padlo několikátý espresso, jsem trochu víc nabitá, lidi blbě čumí, protože u toho klepu nohama, jak kdybych startovala na ten půlmaraton a pořád nevyběhla ze startu. Proč si nedám vodu a něco jiného než espresso? No na tyhle chytráky čekám, díky, nechci. 

Jo tak pozor. Ono může být ještě hůř. Matky po obědě vyjely s miminama do dětského koutku a druhá půlka vyšla se psy na procházku. A tady je to děti friendly i dog friendly. Příště sem beru holky, čti. kočky. Myslím, že moje klepání nohama nabere teď na rychlosti, protože i přes airpody (no jo, jsem machr, mám ajfoun), slyším křik a pláč z dětského koutku. Matky na to nereagují, protože pijí vymodlený latté a proti těmto zvukům jsou imunní. Nebo předstírají imunitu. Já ji mám takovou oslabenou, ale stále se usmívám, protože děti. Mám je ráda, jsou to takoví malí tarzánci v těch dětských koutcích a prolejzačkách. 

Z druhé strany se nesou mističky pro pejsky, všichni se fotí, ať to mají na instáči, tak se taky usmívám, protože jsem animal lover.

Oou oou, malé dítě běží za velkým psem, protože baf baf. Já zvedám ruku na baristu, jestli není vychlazené už prosecco, že bych změnila objednávku z decky na flašku. Barman kýve a dělá ty latté. A před kavárnou pořád běží ti Keňani. Našeho jsem dlouho neviděla. Ještěže na sobě nemám ty náramky, hodinky a kdesi co, co měří hladinu stresu, by to tady řvalo jako prase. 

Aaa, barista zvedá flašku prosecca na důkaz vítězství. Mám pocit, že jsem právě doběhla s Keňanem do cíle. On si jde dát další maratón a já flašku.

Ciao!