Veroplky - Můj rozhovor v rozhlase

Rozhovor v Rozhlase jsem zvládla. Myslím, že i mě zvládl Rozhlas. Minimálně moderátor Rozhlasu to zvládl na výbornou.

Je to rozhlasový týden, byla jsem toho plná. Toho zážitku z Rozhlasu, ne že bych se přecpala. To snad v tom horku ani nejde. No myslím, že by to šlo, protože pizzu můžu vždycky. Zpátky, Veroniko.

Tak povyprávím, jaké to bylo. Přišla jsem do Rozhlasu. Zajímalo by mě, kolikrát to slovo ještě napíšu. Sedla jsem si na židli a byla jak zařezaná. Čekala jsem, až si mě moderátor vyzvedne. Psali, ať přijdu ve 25, že ve 35 to tak začne. Tak jsem přišla radši ve 20. Mezitím, co sedím na židli, rozhlížím se po redakci a říkám si holka, kam si to vlezla, vždyť to bude živě za chvíli a uslyší to máma, kolegové v práci a plno dalších lidí. Bylo 30, paní mi povídá, že za chvíli si mě moderátor vyzvedne. Začala mě napadat úplně stejná věta, jako když sedím v čekárně u lékaře: zdrhni.

Bylo 35 a pořád sedím. Donesli mi vodu, kávu jsem nechtěla. Už takhle jsem měla tlak na 180. Píšu holkám do práce, že ten moderátor si mě asi nevyzvedne, že na mě určitě zapomněl.

Bylo skoro 40 a já tam seděla a říkala si, kdo bude mít takový pech, že na něj zapomene moderátor. Ááá, pozor, někdo jde. Jo, nic.

Nenápadně vyndávám kapesníček z kabelky a otírám si čelo, aby to nikdo neviděl a nebyla jsem jak influencerská důchodkyně. No kdopak nám přišel? Pan moderátor. Důchodkyně šla do studia.

Posadila jsem se na židli před mikrofon, a že se pořádně přitáhnu ke stolu. Rána. Přitáhla jsem se moc. Studio se oklepalo, já se oklepala taky, pan moderátor se smál.

Hned trapas. Ne se stolem. S proseccem. Samozřejmě, že jsem měla napéct buchty a donést flašku. Pan moderátor totiž četl Veroplky. Když měl začít rozhovor, řekla jsem mu jednu prosbu: Když se začnu smát, smějte se, prosím, taky. Jenže on se smál pořád, byl to profík. Díky němu ze mě spadla totálně veškerá obava z toho, co všechno po ….povím špatně.

Bála jsem se okamžiku, kdy mě představí, a budu muset začít mluvit, jestli se nezaseknu…Myslím, že by mě rád zasekl on. Začala jsem vyprávět… Pokládal mi otázky, na které byla třeba jednoslovná odpověď nebo by stačila větička. Ne, Veronika začala vysvětlovat, proč, kde co a jak. Když mi občas projelo hlavou, že tam nejsem sama, zastavila jsem se a dala prostor pro otázku. Říkám si: Veroniko, nebuď sobec, nech taky pána mluvit. Ono bylo fajn, že v půlce rozhovoru přišla písnička. Tak jsem se ptala, co tam máme dál. Rozebírali jsme mou nevydanou knihu, mou další rozepsanou knihu, kde jsem ujistila všechny posluchače, že nejsem kriminálník, jen mě krimi prostředí zajímá a že srdcovou záležitostí je pro mě nyní dětský domov, kterému chci hodně pomáhat. Také jsme zmínili mou práci na soudu, Instagram a Insta rodinu, rozuměj moje spolupráce, no a jak jsem vyprávěla, najednou slyším, jak pan moderátor říká, že jsme na konci našeho rozhovoru. Na konci? Proč? Teď mě to začalo pořádně bavit? A to jsem se bála, že těch 15 minut bude dlouhá jak věčnost. 

Musím nejvíce ale ocenit práci moderátora. A to v tom směru, že když jsem mluvila o něčem, co pro mě bylo složitější a podívala jsem se na něj jako na takový stěžejní bod, maják, a on se usmál, hned jsem se uklidnila. Člověk cítil jakousi podporu, že to dělá dobře, nebo minimálně přijatelně. Tak, abych odešla z rádia a neměla z ostudy sako. Kabát no. Já nosím ale saka.

Takže, prosím, kdo půjdete příště do rádia, nepodělejte to jako já a vezměte to prosecco.

https://pardubice.rozhlas.cz/porad-pise-v-praci-jako-prisna-urednice-v-blogu-jako-vesela-glosatorka-9029604

Ciao!