Veroplky - Houser se svíčkovou

Všichni se bojí pátka třináctého. Toho se nebojím. Můj život je jeden velký pátek třináctého. Kdo mě zná mnoho let, ví, že jsem magnet na trapasy a dramatické situace. Posledním takovým byl jeden říjnový pátek …

Většinu dne sedím v kanceláři, po práci jsem kolikrát líná, abych se šla procházet. Představme si tu relaxační, sportovní procházku. Jinak toho nalítám dost. Když běžím do práce, na bus s taškama z Billy, za kámoškou, která mě přes sluchátka neslyší, do drogérie, mrknout po krámech, zpátky do krámu, který jsem přehlédla, do pekárny, kterou jsem míjela a čekalo se venku ve frontě na banány, no a tak…já pořád běhám.

Pro mě je sedět trochu složitý. Jsem jak malý dítě, který se pořád rozhlíží, co by udělalo, kam by se hnulo, vyhledává nějaký adrenalin a akci. Mně nevadí ležet na gauči a sledovat pěkný film (ano, v mém pojetí thriller, nečekejte zamilované love story), ale v hlavě stejně vymýšlím tisíc aktivit a co by se dalo jinak a zlepšit a vyrobit a předělat a jak vylepšit marketing na instáči, co stihnu další den po práci a jestli by nebylo lepší přehodit tohle za tamto …. Já se prostě nesmím nudit. Potřebuju ten mozek kreativně zabavit. Jsem vlastně nejvíc unavená z toho, když se „nic neděje“. Což každý pozná podle mýho významnýho povzdechu.

Už se dostanu k tomu pátku jo, ale taky vás nejvíc vyčerpávaj znuděný, pesimistický lidi, který vás do*erou do maxima? Z toho já fakt šílím, moje nálada a energie letí jak týpek z letadla bez padáku dolů. A to vím proto, že jakmile jsem bez nich, tak ožiju jak Pepek po špenátu (to není žádná krimi šifra, myslím Pepka námořníka).

Tak jsem zpět. Chystám se do práce, pobíhám po bytě, jídlo, koupelna, ložnice, obývák, koupelna, aha košile, jo vlasy nemám, jéé řasenka mi chybí, no a je konec. Mně se vám tak zasekla záda, že jsem se skácela k zemi. Ne, infarkt ani mrtvice to nebyla, zatím. To je moje chození jako hejsek venku (ano mami, bez košilky), tahání věcí a průvan the best friend. No tak se to sečetlo dohromady. Ono by to bylo v pohodě, kdybych to zvládla narovnat, snažila jsem se, jenže to nešlo.

Venku tma, 7h ráno a já ležím jak vorvaň na chodbě. Klika byla, že jsem na tu kliku dosáhla a měla poblíž telefon. Přemýšlela jsem, koho bych tak po ránu mohla vystresovat, ať mě zvedne. Jenže. Můj bezpečnostní systém doma je jak vyluštit šifru mistra Leonarda. Tu by rozluštili jen hasiči, který by to rozsekali. No to jsem už viděla fakturu za nový dveře. Proč jsem nevolala mýmu hrdinovi? Protože každé ráno živě vysílá a nechtěla jsem ho stresovat. Navíc jsem zvyklá takový situace zvládat sama, protože jsem v nich už mistr a nestresuju okolí dokud není třeba.

Ač nerada, volala jsem 155. Vysvětlila jsem jim, že jsem prostě kráva, který se v 34 letech zasekly záda tak, že nevstane a nemá nikoho, kdo by ji odvezl do nemocnice na injekci. Paní byla perfektní, ptala se na plno dotazů a že hned jak bude volná sanitka, přijede ke mně a ať zůstanu na místě. S humorem mým vlastním jsem jí odpověděla, že moc nemám kam bych šla a podívala jsem se kolem sebe, jak visím rukou na klice, abych jim otevřela.

Za 10 minut vidím zvenku blikat modro červená světla a slyším sirénu. Oni fakt kvůli mým zádům rozjeli akci roku. Modlila jsem se, ať je tam ženská, protože moje negližé jsem borcům ukazovat nechtěla.

,,Aaa paní, tak pro koho jedeme?“ Dva borci.

,,Jo pro vás?“ Zeptal se další.

Zase jsem jela svoji písničku, že jsem je nechtěla obtěžovat, ale….po tom, co jsem ukázala na hrudní páteř, tak přišlo zděšení, že je to levá strana a na hrudníku a ať frajer běží pro EKG. Já jako stará babička v předklonu, který jsem dosud přes svoje zkrácený šlachy na nohách nedokázala, jsem se začala otáčet, že na co EKG?

Druhý se mě snažil položit na gauč. Nee, není v tom nic skrytýho, chtěl mě připravit na to EKG. Jenže první borec nechal otevřené dveře a já začala ječet, že mi utečou kočky a budu mít infarkt. Na tohle slyšeli.

Tak mě oblepili samolepkama a zkusili EKG. No nemám pech? Došel papír. Řikám tak chlapiii….Jeden by to nechal, ale druhý ho poslal do sanitky pro novou ruličku, ale řádně poučen, hned zavřel dveře - ,,protože kočka, já vím paní,“ učil se rychle. Papír nakonec vyjel delší než nosím z obchoďáku a  borec odkýval, že to je krásný. To já o svý účtence nikdy neřeknu. Abych jim to ulehčila, začala jsem si odlepovat ty kolečka z těla sama. Ptala jsem se, kolik jich má být. Záchranář spolupracoval a vysvětlil mi umístění a trhala jsem.

,,Nemůžu si je nechat, abych je ukázala šéfovi v práci, když nemáte propustku?“

,,Tak tohle jsme ještě neslyšeli…Jenže oni patří do biologického odpadu.“

,,Hmm, tak to je blbý tahat to zrovna na soud.“

Další pán z party se ozval, že mluvil s lékařkou a prdnou mi dvě injekce a kdyby do tří hodin nezabraly, okamžitě zavolám a odvezou mě na infuze. Shodli jsem se ale na tom, že to jsou ztuhlé svaly a povolí to. Běžel do sanitky vytisknout zprávu a druhej mi povídal, že by zatím něco uvařil, jestli bych si nedala svíčkovou? Obdivovala jsem jeho nadhled a snahu mě uvolnit, ale stejně jsem ho „sejmula“, protože jsem řekla, že nemám hladkou mouku na knedlíky a on se divil, kdo dneska nemá doma hladkou mouku. No když přišel nahoru druhej parťák, nechápal, proč řešíme hladkou mouku.

Položili mě na bok, připravili dvě jehly, ozkoušeli a že jdem na to. Kam to bude? Tak přesně tam to bylo….Chytil půlku a napálil to tam. Myslel si, že se budu bát a ječet, ale já to pozorovala v odrazu v televizi, protože mě ta medicína pořád fascinuje a tohle mi prostě nevadí. Ale ne, stříkačku jsem si taky nenechala.

Pobalili si všechny cingrlátka a že se nesmím nějakou dobu hýbat. Dali mi pod hlavu polštář, přikryli dekou, podali mobil a ovladač od TV a jestli mě takhle můžou opustit. Tak chtěla jsem hodit fórky, že ještě nějakou snídani, kafe, vytřít, zapnout pračku….“ano, moc děkuju!“

Byli fakt zlatí. Ženský, ne že teď ale nahrajete všichni housera, jo. Bylo by jim to jasný a chtěli by po mně proplatit výjezd jen proto, že chcete doma uklidit a aby vás někdo píchnul. Píchnul a injekcí. Přesně tak.

Tak to byl můj pátek. Prdel povolila, záda každou hodinou o něco taky a příště k tomu bude i svíčková se šesti.

Ciao!