Veroplky - Budu v rozhlase

Chcete se zasmát? Pusťte si v pátek 7. 7. v 8:35h Rozhlas Pardubice. Budu jejich hostem. Budu dělat ostudu. Bude zábava. Minimálně pro vás, pro mě už tak ne. Ale co kecám, pro mě nejvíc. Čemu se zasmát víc, než sám sobě!

Rozhovor bude naživo, to znamená, že mě nebude moci nikdo korigovat, vypípat, prostříhat a usměrnit. Taky to znamená, že budu mluvit dřív, než to promyslím, budu otevřená, spontánní a pravdomluvná. Nebo nastane druhý extrém. Budu mlčet. Asi ne, co? 

Hodně lidí mi psalo, že 15 minut na živý rozhovor je dlouho. Ten kdo mě fakt zná mi zase napsal - teda nejdřív přišli vysmátí smajlíci - jestli pan moderátor ví, s kým má tu čest a že 15 minut budu odpovídat na jednu otázku. Nevím. Uvidím podle toho, jak se vyspím. Když blbě, tak budu extrémně sarkastická a ironická. Když dobře, tak se o mně bude pak psát "....a jestli neumřeli, povídají si dodnes". 

Byl jste někdo už v rádiu? Bere se to, jako že jdeš na návštěvu a vezmeš flašku nebo upečeš buchtu? Podle mě by to šlo s proseccem ještě lépe. A buchtu nepeču, tu spaluju. 

Vůbec nevím, do čeho jdu a co mě tam čeká a miluju to. Ten moment překvapení, to nečekané, přirozené a že z toho rozhovoru může vzniknout něco úplně nového, než když si to člověk sesumíruje větu po větě. 

Píšou o mně jako o pardubické influencerce a blogerce, která píše satirický blog a ještě u toho maká na soudě, a budeme rozebírat mou knihu. Podle popisu to vypadá, že se přes novináře nedostanu ani dovnitř do rádia a povede mě urostlý týpek pod svou paží, aby mě ochránil. Směju se jen to píšu. 

Dobrý den, já jsem Jirásková, bydlím tady za rohem, prý si spolu budeme tak čtvrt hodinky povídat. Kdybych byla moc otevřená, pusťte tam prosím písničku. Ale ne asi od Moniky Absolonové Teď královnou jsem já. 

Tak mě napadá, když padne otázka, ze který polknu na sucho, hodím do éteru refrén z písničky Marka Ztraceného: "....Možná jsem blázen, ale čekám dál; není to špatný, jen jiný, než jsem si přál; tudutudutudu..." Tím pádem budou nadšený i Markovy fanynky a ukáže se můj talent na nominaci na Zlatého slavíka. Já jsem prostě fakt dokonalá. V tom, jak z ničeho dokážu udělat světovou senzaci. Mlet, mlet a umlet se. 

Ještě pro vás mám jednu pěknou novinku, zážitek, ale to si nechám na další blog, ať zas nepatlám pátý přes devátý. To mi totiž taky dokonale jde a tady se fakt krotím, aby to mělo formu. Ono to ale asi i tak žádnou nemá, no. Ale to je jak já. Já jdu jako dáma, černý šaty, podpatky, červená rtěnka a pak mi vypne mozek a se sluchátkama v uších tancuju v práci do tiskovýho oddělení, jak kdyby mě nikdo neviděl. No on mě možná fakt nikdo nevidí, což je ale škoda. Zas proč by to byla škoda, není to žádný el latino. 

Lidi, držte v pátek palce, poslouchejte, komentujte, bavte se a jak by řekly holky z 3v1 "Bude prdel".

Ciao!