Matka v akci: Denní směna v městské džungli

Když jsem si kdysi představovala mateřskou, viděla jsem samu sebe na lavičce pod stromem, s kávou, větrem ve vlasech a úsměvem člověka, který má konečně čas. Realita?

Jsem venku sice pořád, ale spíš než na pobřeží v Provence to připomíná směnu městského strážníka, neplaceného sociálního pracovníka a amatérského detektiva. Od rána do večera kličkuju ulicemi, sleduju lidi, snažím se nenechat přejet, neprat se o místo na chodníku, nevyslechnout nevhodné komentáře a neztratit zdravý rozum.

Když jste venku každý den několik hodin, začnete vidět věci, které jste dřív neviděli. Všimnete si úplně všeho. Jak lidé přecházejí na červenou — elegantně, jak blonďaté řidičky jedou v jednosměrce a diví se, proč si ostatní ťukají na čelo. Jak cyklisté a týpci na koloběžce lítají po chodníku s rychlostí malého dopravního letadla a ještě mají ten odvázaný výraz, že kdyby vás náhodou srazili, tak je to vlastně vaše vina, protože jste jim nestihli uhnout. Jak řidiči telefonují, troubí, stojí na přechodu, na chodníku... a vy jen u kočáru přemýšlíte, jestli tohle je ještě normální provoz nebo improvizovaná verze GTA: Pardubice Edition.

Začala jsem si připadat jako detektiv. Sleduju stopy, pohyby, podezřelé situace. Dívám se po lidech jinak. Když někdo stojí moc blízko, už přemýšlím, jestli mě chce okrást, vyrušit nebo mi dát životní radu, o kterou jsem nestála. Když jdu parkem a někdo tam posedává už třetí den na stejném místě, dávám si bacha. Když slyším smích studentů, už z dálky odhaduju, jestli jsou náladoví, hluční nebo ve fázi, kdy jim patří celý svět a všichni jsme looseři. A když jdu kolem důchodců se psy, připomíná to soutěž o nejintenzivnější pohled: kdo déle vydrží sledovat matku s kočárem bez mrknutí.

Bezdomovci jsou ještě další kategorie. Ne že bych měla něco proti nim — většina z nich je unavená ze života víc než já po třech procházkách za den — jen to, jak sedí na těch stejných místech jako stálé dekorace, dává celému parku zvláštní kulisu. Někdy na mě písknou, někdy mě ignorují, někdy se ptají, kolik je hodin, i když žádné hodiny nemám. Ale pokaždé vždy chtějí „korunku“. Moje odpověď pro ně je vždy „úřad práce“. Jo, pak mám docela stažený zadek a radši jedu rychleji.

Někdy mám pocit, že bych mohla začít psát dopravní hlášení. Přesná pozorování: „Dnes v 11:14 jeden řidič usoudil, že blinkr je pouze na ozdobu.“ „Ve 12:02 cyklista letěl po chodníku rychlostí, která mě málem smetla i s kočárem.“ „Ve 14:27 skupina teenagerů obsadila celé hřiště pro děti DO 6 let.“ ,,V 15:13 zase ta bloncka jede v protisměru, postaví se na přechod a odbočuje mimo přikázaný směr jízdy.“

Ale víte, co je nejzajímavější? I když mě to všechno někdy vytáčí, frustruje a nutí mě nosit pepřák v kapse, stejně se směju. Směju se absurdním situacím, směju se tomu, jak moc jsem se změnila a směju se tomu, že jsem se z obyčejné holky stala člověkem, který umí odhadovat rizika na deset metrů, vyhodnotit podezřelého kolemjdoucího během půl sekundy a analyzovat dopravní přestupky s přehledem průměrného policisty.

A tak si říkám, že mateřská mě naučila jednu věc: vidět svět takový, jaký opravdu je. Chaotický, hlučný, ne úplně ohleduplný… ale někdy i nečekaně zábavný. Možná už nejsem ta holka, co spěchala do práce s kávou v ruce — teď jsem žena, která zvládne předvídat cyklistu za zády, psa zleva a komentář paní odvedle dřív, než ho vůbec řekne.

A i když občas vypadám jak terénní hlídka městských ulic, pořád si umím říct: dobrý, přežila jsem další den venku. A zítra? Zítra vyrazím znovu. Protože když už mám takhle intenzivní kurz přežití, aspoň z toho bude dobrý blog.

Ciao!