Instagramová sekta matek aneb když Ti cizí žena říká, že máš právo si dát kafe

Občas mám pocit, že mateřství je dnes hlavně instagramový projekt. Stačí porodit, dát do bio “máma dvou andílků, kafe & Montessori” a hned jsi expertka, co radí národu, jak žít, aby děti neměly trauma z přesnídávky.

A já nevím. Já mám svého syna, dvě kočky, manžela, blog a tak trochu chaos v hlavě… ale mám dojem, že mi to stejně nestačí k tomu, abych šla do světa zachraňovat ostatní matky.

Některé ženy porodí a další den už jedou reels: jak zavádět příkrmy, jak správně mýt jahody, jak zabavit miminko, jak si nenechat kecat do výchovy a moje oblíbené – jak mít „chvilku pro sebe“. Vážně jsem potřebovala slyšet od úplně cizí ženy, že mám právo vypít si kafe v klidu? Díky, to mě fakt nenapadlo.

A občas je to fajn. Fakt. Některé informace pomůžou, inspirují. Ale poslední dobou mám pocit, že se na nás valí tsunami „mateřské dokonalosti“ ze všech stran. Z médií, z IG, z TikToku… A když si dovolíš mít vlastní názor? Tak jsi buď „málo informovaná“, „málo vědomá“, „málo Montessori“, nebo prostě „ta, co to ještě pořád nepochopila“.

A to ještě nemluvím o tom, když se do toho pustí nějaká porodní asistentka, která se tváří, že jedním reels spasí svět a všechny rodičky se z ní posadí na prdel. Nebo máma, která radí, co může dítě jíst, přitom když si to ověříš, najdeš tři chyby hned v prvním řádku. Ale sebevědomí? Na rozdávání.

Někdy mi to připadá jako kdyby tyhle instagramové komunity fungovaly skoro jako sekta. Máš tam ty své „guru mámy“, které přesně ví, jak to děláš špatně. Jak máš kojit. Jak máš uspávat. Jak máš mluvit na dítě. Jaké hračky musíš mít. A nedejbože, když tvé dítě nespí 12 hodin v kuse – to jsi prostě selhala, protože „to jde, jen musíš pochopit dítě“.

A některé mámy to opravdu hltají. A věří tomu. A nechají se tím ovlivnit tak moc, až mají pocit, že selhávají, když to doma nevypadá jak v těch jejich reels, kde dítě sedí rovně jak svíčka a maminka má perfektní drdol. Realita je spíš to, že si ráno čistíš zuby jednou rukou, druhou držíš dítě a v pozadí křičíš na kočku, ať nešikanuje tu druhou.

A možná proto to chci napsat i sem – aby si některé ženy uvědomily, že je naprosto v pořádku nemít instagramově krásné mateřství. Je v pořádku mít svůj názor. Je v pořádku nedodržovat pravidla, která si vymyslela cizí máma z IG. A je v pořádku být unavená, zmatená a dělat si to po svém.
Nemusíme dělat všechno podle influencer matek. Nemusíme si nechat na každém rohu říkat, že „máme nárok na kafe“. My to víme. Jsme dospělé. A hlavně – nepotřebujeme další sektu, která nám bude diktovat, jak máme žít.

Možná by stačilo trochu víc ticha. Trochu víc reality. Trochu víc normálnosti. A hlavně – trochu víc důvěry v sebe samotnou.

A další kapitola dnešního mateřského šílenství? Podcasty. Podcasty všude. Na každém rohu se objeví někdo nový, kdo Ti vysvětlí, že jsi dítěti vytvořila trauma už tím, že jsi na něj ráno kývla moc rychle. Témata typu „Jak vychovávat holčičku, aby nebyla zraněná?“ a „Jak mluvit s chlapečkem, aby si v dospělosti nemyslel, že ho nemilovali?“, nebo moje oblíbené: „Proč vaše dítě potřebuje, abyste s ním mluvila jako terapeut na konferenci o emoční integritě.“

Když si to pustíš, máš pocit, že jako rodič nesmíš ani zakašlat, protože by to mohlo zanechat „mikrostopu na nervovém systému dítěte“. A trauma? To je úplně nová měna. Trauma je dnešní bitcoin. Buď ho máš, nebo jsi podezřele v pohodě. A hlavně – dítěti ho nesmíš způsobit! Takže pomalu nemůžeš říct ani „ne“, dítěti nesmí být zima, teplo, hlad, únava, ani nesmí slyšet slovo „počkej“. Máš být zenová bohyně, která ani jednou nezvýší hlas, jinak mu prý zaděláš na celoživotní zátěž.

A já si říkám… kdo tyhle teorie vůbec vymýšlí? Protože realita je úplně jiná – svět není jeden velký terapeutický kruh. Svět není Montessori místnost s dřevěnými hračkami. Svět je chaos, fronty v Lidlu, soused, co vrtá v neděli ráno a lidi, který vůbec nezajímá, jak se dneska cítíš.

A pak je tu celá armáda alternativních matek. Ty, které se tváří, že vědí víc než pediatři, víc než výzkumy, víc než zdravý rozum. Děti nechávají „přirozeně růst“, nejlépe bez plen, bez hranic, bez kočárku a ideálně i bez očkování, protože „tělo ví“. Jo, tělo ví...

Mám někdy pocit, že se moderní rodičovství zbláznilo. Děti přece nepotřebují vyrůstat ve zvukotěsné vatičce, kde se jich nic nesmí dotknout. Potřebují svět zažít. I s nepříjemnostmi. I s frustrací. I s tím, že někdy člověk prostě udělá chybu — a ono je to pro jejich odolnost to nejlepší, co se může stát.

Protože když dítě vychováš jako rozpustnou tabletu, která se rozpadne při první kapce stresu, tak mu vlastně vůbec nepomáháš. Jen mu děláš medvědí službu. A to je možná to největší „trauma“, které mu můžeš dát.
Tak ciao!