Plná nádrž za 8 korun. Nesmysl? Ne, Venezuela.

Podle posledních zpráv má Venezuela nejvíce ropy na světě, dokonce více než Saúdská Arábie. Není se pak čemu divit, že za plnou nádrž nafty zaplatí tamní obyvatelé v přepočtu 8 korun. Když jsem viděla výslednou cenu po nabrání u benzínky, myslela jsem, že mě šálí zrak. To ale byla první a poslední extrémně levná věc v této zemi. Jídlo a překvapivě i doprava byly srovnatelné s cenami u nás. Co se týče výletů do národního parku Los Llanos a k Angelovým vodopádům, měla jsem pocit, ze Venezuelané chtějí z každé přírodní krásy vytřískat co nejvíce peněz. Bez organizovaného výletu se do podobných míst nelze dostat a ceny jsou přemrštěné. 

Simón Bolívar, Hugo Chávez, vodopády, vysoké hory, pláně, stolové hory, rudě zbarvené řeky, kaktusy, bromélie, kajmani, piraně, želvy, kapybary, hejna ptáků, delfíni, stará americká auta, všude znějící španělština, stánky s různými druhy fresh džusů, jahody se šlehačkou, vydatné deště, plná nádrž nafty levnější než litr vody, vypálená CD a DVD různých žánrů na každém rohu za pár korun, spaní v houpacích sítích, potápění, jízda na střeše džípu, přelet letadélkem do centra džungle k Angelovým vodopádům, metro cable vedoucí nad caracaskými slumy, klimatizace nastavená na asi deset stupňů v dopravních prostředcích, žádný signál v mobilu, pohledy, které došly do ČR po půl roce od našeho příjezdu. To vše (a nejen to) se mi vybaví, když se řekne Venezuela (celým názvem República Bolivariana de Venezuela).

Letenky jsme kupovali v červnu a odlétali v únoru. To byla podmínka, díky které byla zpáteční letenka zlevněná z třiceti na deset tisíc. Nevýhodou je, že kdybyste letět nemohli, nevrátí Vám peníze a ani za Vás nemůže letět nikdo jiný. Musíte tedy doufat, že se Vám během půl roku nic nestane a nepříjde nečekaná událost, díky které byste letět nemohli. Pokud i přesto zvolíte tuto variantu, můžete se dostat na druhou stranu světa za úžasně nízkou cenu. Alespoň tímto způsobem se dá snížit cena výjezdu, protože na místě se moc ušetřit nedá. Ceny jsou podobné jako u nás a vše, co je spojeno s turisty (vstupy, výlety atd.), je předražené.

Přilétali a odlétali jsme z Caracasu, hlavního města Venezuely. V 7.05 jsme letěli z Vídně, přestupovali ve Franfurtu. Na místě jsme byli v 15.25 tamního času (u nás o pět hodin více). Procestovali jsme pět států a viděli šest měst.

Nemohu nezmínit kurz bolívaru na černém trhu (na ulici) oproti bance. Za 100 USD jsme na černém trhu v nejlepším případě dostali 820 bolívarů (kurz 1 bolívar = 2,1 Kč), v bance za stejnou částku nabízeli jen 400 bolívarů (kurz 1 bolívar = 4,15 Kč). Důvodem je prý to, že místní lidé se nemají jak dostat k dolarům a je pro ně lepší mít doma dolary než bolívary, protože dolar je stabilnější měna (hodnota bolívaru klesá). Protože jsme neměli dostatek dolarů, museli jsme si nechat peníze poslat převodem z ČR na účet Ira žijícího ve Venezuele. Ten nám peníze vyplatil hotově s horším kurzem než z ulice, ale lepším než z banky. A proč jsme převod neudělali my? Protože je k tomu zapotřebí kód, který Vám příjde na mobil z banky, ale my po přistání zjistili, že ve Venezuele nemá Vodafone roaming.

V průvodci jsme se setkali s varováním před krádežemi. Nejvíce varovali před Caracasem. Fotoaparát jsem schovávala ve vnitřní kapse vesty a bankovek měla pár v kapse. Oblečení normální, žádné značky či výstřelky, které by budily pozornost. Stačí, že má člověk světlou pleť a je jasné, že je cizinec (turista). Být co nejméně nápadní se nám vyplatilo. Pobyt jsme přežili bez újmy tohoto typu. Setkali jsme se ale s vyprávěním Australana, kterého pozvali na policejní stanici a pak po něm chtěli peníze, fotoaparát a další věci. Když se chtěl jít stěžovat na velvyslanectví, věci mu vrátili, ale chybělo sto dolarů. Naše velvyslanectví ve Venezuele bylo bohužel zrušeno. Rakušanky zase nastoupily s kamarádem do taxíku, který byl neoficiální (více o taxi níže) a jeli v něm dva lidé. Ve Venezuele je běžné, že k někomu, kdo jede v taxíku, přistoupíte. Tentokrát to nebyl cestující, ale parťák řidiče. Hodinu s nimi až do setmění jezdili po Caracasu, pak zastavili v uličce a řekli, ať jim dají vše, co mají. Slečny měly naštěstí peníze schované v podprsence. Hůře dopadl jejich kamarád, který taxík před nastoupením fotil a proto chtěli jeho fotoaparát. Když ho dát nechtěl, vzali mu vše. Nebyla to ozbrojená loupež, protože za tu je údajně vyšší trest. Časté jsou také silniční kontroly, nevyjímaje autobusy, s těmi jsme se osobně setkali. Policisté ověšeni samopaly vyhnali ven nejprve muže, ženy zůstaly uvnitř. Kontrolovali naše pasy a ID karty Venezuelanů. Když si půjčíte auto, musíte prý zaplatit vždy, když Vás policie zastaví. Proč platit? Abyste mohli jet dál.

Taxíky jezdí oficiální a neoficiální. Ty první jsou dražší, ale registrované a člověk má jistotu, že mu v nich nic nehrozí. Neoficiální taxík může vlastnit kdokoliv, stačí na přední sklo nalepit nálepku taxi. Ceny jsou o dost nižší, ale když uvážíte, že z něj můžete odejít okradeni...

Do Venezuely jsem jela s očkováním proti žloutence a žluté zimnici. Vakcínu jsem musela objednat (na předpis lékaře v lékárně) a přišla za čtyři dny. Účinky přetrvávají deset let. Žlutá zimnice je přenášena komáry. Způsobuje rozvoj žloutenky a krvácení nejen ze zažívacího traktu. Z nakažených cizinců prý polovina umírá.

Tentokrát jsem ale pobyt po zdravotní stránce bez problémů nezvládla. Asi pátý den našeho pobytu mě odpoledne popadla nevolnost, zimnice a průjem. Během dvou hodin jsem měla čtyřicítky horečky a nepomáhal ani Paralen ad. prášky, které jsme s sebou měli. Během noci jsem byla nejméně desetkrát na záchodě, křeče byly strašné. Další den jsme se museli přepravit autem na jiné místo. Osm hodin jízdy s neustálým zatáčením, stoupáním a klesáním, během kterých jsem viděla všechny svaté. Stav se neměnil další dva dny, na záchod jsem běhala několikrát do hodiny, šílela z bolestivých křečí. Když se ve stolici objevila krev, což byla věc, která podle průvodce vyžadoval lékaře a antibiotika, začínalo to být vážné. Naštěstí jsme získali antibiotika v asi šesté lékárně, takže nebylo nutné jít k lékaři. Kdo nezažil, neuvěří, že antibiotika Proxime 500 mg Levofloxacin zabrala po první tabletě. Pomohla tak, že jsem týden neměla "velkou potřebu" :-)

Vízum není pro občany ČR povinné, pokud vstupují na území Venezuely za turistickým účelem a s platným pasem. Pobývat tam můžeme po dobu  90-ti dnů. Odletová taxa je 400 bolívarů a platí se před odletem ze země. Nečekaný výdaj na závěr.

Příklady cen (1bolívar = 4,15 nebo 2,1 Kč - oficiální a neoficiální kurz)

- ubytování Mérida ... 160 Bs/2os/noc

- ubytování Caracas ... 200 Bs/2os/noc

- hovor do Evropy 5 minut ... 8 Bs

- pohled ... 3 Bs

- antibiotika ... 23 Bs

- vstup do NP Canaima ... 35 Bs

- letadlo do NP Canaima (Angelovy vodopády) ... 1300 Bs

- tílko ... 70 Bs

- gyros ... 16 Bs

- 0.5l fresh džus ... 8 Bs

- 0.5l voda ... 8 Bs

- káva s mlékem ... 8 Bs

- Coca Cola 0.3l plech ... 8 Bs

- vanilkové mléko 250 ml ... 6 Bs

- 1 rohlík ... 0.5 Bs

- toastový chléb ... 12 Bs

- menu u Mc Donald´s ... 33 Bs

- oběd v restauraci zahrnující polévku, rohlík, maso s rýží, meruňkový džus ... 20 Bs

- 1 kg čerstvých ryb ... 20 Bs

- 100g šunky ... 11 Bs

- 3.5 kg melounu ... 11 Bs

- 6 kukuřic ... 15 Bs

- ananas ... 6 Bs

V dalším článku Vás ráda seznámím s Marokem.

S