Turisté jsou okrádáni asi všude. Ať už to je "omylem" chybně spočítaný účet v restauraci, nadprůměrně vysoká cena za kilometry ujeté v taxíku nebo poskytnutí jiné služby než za kterou zaplatili. Lidé na celém světě jsou v tomto ohledu velice vynalézaví. Podělím se s Vámi o několik úsměvných historek, s nimiž jsem se na cestách setkala.
Vietnam, masérský salón - "Hodinová masáž celého těla stojí pět dolarů. V devět hodin se na Vás budeme těšit." V daný čas se seznamuji s masérkou a hledám pohodlnou polohu na lehátku. Ne, že bych si po půl hodině nepřála, aby už skončila, ale takhle to přece nefunguje. "Co se děje, kam jdete? Vždyť jsem platila za hodinu, za H-O-D-I-N-U." Masérka se tváří nechápavě a vypadá, že neví, co se mnou má ještě dělat. Pak jí nenapadne nic lepšího než po mně začít šlapat a bláznivě se při tom smát. O její profesionalitě mám vážné pochyby. Za dalších patnáct minut, během kterých přestávám věřit, že se další den pohnu, nadšeně zatleská a oznamuje konec masáže. Už nemám sílu protestovat.
Vietnam, restaurace - "Takže jste měla to, to, to a to." Servírka počítá příslušné položky na kalkulačce. "Dělá to 120 tisíc dongů." "Já myslela, že to mělo být 90 tisíc." "Aha...moment...(počítá znovu). Hm, mělo." Omluva žádná.
Vietnam, restaurace - Ptám se obsluhy, zda je nabízené teplé mléko opravdu kravské. Nerada bych totiž opět pila sójové, které se tady konzumuje ve velkém. Vůbec mi nechutnalo. Po ujišťování, že mléko je opravdu kravské, si ho s radostí objednávám. Nakonec dostanu sladký prášek zalitý horkou vodou.
Vietnam, trh - "Kolik ,prosím Vás, stojí ta tygří mast?". Prodavačka odpoví, že padesát tisíc dongů (asi 45 Kč). Zdá se mi to hodně. Žena se ptá, kolik bych za něj dala. "Dvacet tisíc." Dostane se mi výsměchu a výrazu, že jsem asi padlá na hlavu. Vytáhne nádobku o velikosti naší dvoukoruny s tím, že tu je ochotna za tak nízkou cenu prodat. Mast nepotřebuji, odhaduji, za kolik jí asi Vietnamci kupují a mám rozhodnuto, že se "natahovat" nenechám, proto odcházím. Tento krok platí na většinu pouličních prodejců, kteří pak volají, ať se vrátíte a kývnou na Vaší cenu. Stejně jako teď.
Vietnam, taxi - Chceme jet podle tachometru. Řidič souhlasí. Počet ujetých kilometrů nám ale nějak nesedí a tak s řidičem řešíme, že tachometr nefunguje. Buď nerozumí nebo dělá, že nerozumí, každopádně rukama nohama dává najevo, že vše funguje jak má a vlastně bychom měli být rádi, že máme tak dobrou cenu, protože jiné taxi jsou mnohem dražší. Mísí se v nás pochyby, zda neděláme z komára velblouda, ale převládá zdravý rozum, že tady opravdu něco nehraje. Po srovnání s dalšími taxíky se ukázalo, že náš rozum byl v pořádku a řidič lhář.
Vietnam, poblíž hranic s Kambodžou - Jeden z asistentů řidiče prochází uličkou a chce 25 USD za vyřízení víz. Víme, že vízum má stát 23 USD, což také namítáme, ale druhá strana argumentuje tím, že je při vyřizování rychlejší a platí se ještě navíc za toto a tamto razítko. To určitě.
Kambodža - Ubytujeme se v městečku vzdáleném několik kilometrů od hlavní turistické atrakce - chrámu Angor Wat. Prý je nejkrásnější během východu slunce a co takhle jet tam na kole? Skvělý nápad! V hotelu zamlouváme kola, recepční ještě přikyvuje, že jsou kola z v hotelu lepší, protože nebudeme muset platit dva dny jako kdybychom si je půjčovali jinde a musela být přes noc v hotelu. Inkriminovaný den pět hodin ráno. Rozespalý recepční si pěstí tře oko a vchází do jednoho pokoje. Za chvilku se vrací a s pohledem zapíchnutým do země sděluje: "Omlouvám se, omlouvám se, kola jsou rozbitá". Ještě nás posílá do nějaké půjčovny, asi kilometr daleko. Cestou jen ztrácíme čas, tak brzy ráno mají samozřejmě zavřeno. Nakonec nezbyde, než jet tuk tukem (místní taxi), se kterým se dohodneme na ceně a on se po zaplacení s lísavým úsměvem na tváři zeptá: "A nějaké peníze navíc by nebyly? Jako dýžko? Přece jste toho se mnou tolik viděli a hahaha, blablabla."
Kambodža, stánek se sim kartami místního telefonního operátora - Chci si koupit místní simku, protože nemám signál. A i kdyby se nějakým zázrakem objevil, draze bych platila za hovory a sms. Slečna prodavačka je velmi ochotná. O všem mě informuje. Alespoň to tak vypadá. Při podávání mnoha rad a odpovídání na dotazy však dojde buď ke špatnému příjmu informací nebo jejich zatajení (což je pravděpodobnější varianta). Za 100 Kč jsem očekávala dvacet minut volání domů a několik sms, jako tomu bylo u vietnamské simky. První hovor však byl po první minutě přerušen a volat už nešlo. Vrátila jsem se ke stánku a dozvěděla se, že teď mohu provolat 100 Kč do místních sítí (komu tady mám asi volat?) a pokud chci volat mimo Kambodžu, musím si dobít za dalších 30 Kč, ale neví, opravdu neví, jak dlouho mi to pak dovolí volat. Raději jsem zůstala mimo signál.
Kambodža, kancelář zajišťující cesty autobusem - Potřebujeme se dostat do Laosu. Jízda údajně trvá 24 hodin. "Autobus jede přes noc, takže jste tam druhý den. Ne, opravdu se nepřestupuje na jiný autobus, jen jednou, opravdu, opravdu, milionkrát slibuji", dušoval se pracovník rezervující nám jízdenku. Cesta nakonec trvala tři dny, přestupovali jsme šestkrát a navíc jednu noc trávili v hotelu ve městě (ne v autobuse) a jednu pěti hodinovým čekáním na autobus, v kterém jsme absolvovali poslední část přesunu. Když autobus první noc zastavil ve městě, řidič řekl, že se opět přestupuje. Proto všichni vystoupili. Když jsme ale viděli, jak nám vyhazují batohy, došlo nám, že to bude jinak. "Nashledanou, uvidíme se zítra. Sraz v devět hodin tam u té benzínky. Dobrou noc", rozloučil se řidič a odjel. Nepomohly protesty, nepomohlo nic. Nikdo se s námi nechtěl bavit. Hotel, který stál 5 USD na noc nebyl tak dobrý nápad, jak se zprvu zdálo. Téměř celou noc probíhal na zahradě vedle nás festival, nejspíš zvonkohry. Měla jsem pocit, že se hraje jedna melodie stále dokola. Noc k zbláznění.
Kambodža, poblíž hranic s Laosem - V buse asi patnáct cizinců včetně nás. Asistent řidiče opět začíná obcházet cestující a chce vybírat 45 USD za vyřízení víza. Kdo nemá fotku, má zaplatit dolar navíc. Věděli jsme, že vízum stojí 30 USD a tuto informaci sdělili i ostatním. Všichni souhlasili, že víza zařídíme sami a vzájemně se utvrzovali, že platit asistentovi opravdu nebudou. O deset minut později, hranicím na dohled. Posádka autobusu zvyšuje hlas a říká, že na ty, kdo si půjdou zařizovat víza sami, se nečeká a budou muset jet jiným autobusem, který jede za další tři hodiny. Začal platit jeden, druhý, pak další, až jsme skončili sami, kdo to neudělal. To, že jsme měli víza vyřízena jako první a stála nás o patnáct dolarů méně na hlavu, se dalo předpokládat. Autobus neujel. Ostatní byli buď naštvaní nebo se smáli a říkali, že se nic nestalo, že jde o pár dolarů (pár možná v očích Australanky nebo Američanů). Na protesty už bylo pozdě. Asistent totiž vyřídil víza a vrátil se na Kambodžskou stranu hranice pro zbytek z nás, kterým víza zařizoval. Předal pasy a poslal je na Laoskou stranu hranice, kde čekal jiný autobus, v němž naše cesta pokračovala. Tak snadno si posádka autobusu přišla na téměř 150 USD. A nebylo to poprvé ani naposledy.
Laos, půjčovna motorek - "Ano, ano, můžete si to tady schovat. Dobře, za hodinu si to vyzvednete, počítám s tím." Stejné místo o hodinu později. "Kde máme věci? Hele, támhle v koši na odpadky, nejsou to naše plněné bagety? A ta láhev od vody byla předtím plná, ne?" Chvíle zmatků a dohadů vyústila v to, že jedna paní z blízkého stánku jela na motorce domů pro naše lezecké lano, další vyndala z chladícího boxu naše mango (polovinu ho snědla), jiná naší Pepsi (velkou část vypila), vodu dotočily z kohoutku a "ty bagety v koši, ty jsou přece už staré, fuj, ošklíbaly se, proto jsme Vám je vyhodily". Nějak zapomněly, že ráno jsme je u nich kupovali. Kde se stala chyba? :-)
Česká republika, pobočka Vodafonu - "Ve Vietnamu i Kambodže máme signál."
Česká republika, letiště - "Odlet je o půl hodiny odložen. - Odlet je o půl hodiny odložen. - Odlet je o půl hodiny odložen. - Odlet je o půl hodiny odložen. - Odlet je o půl hodiny odložen. - Odlet je o půl hodiny odložen. - Odlet je o půl hodiny odložen. - Odlet je o půl hodiny odložen. - Odlet je o půl hodiny odložen." Nakonec z toho bylo pětihodinové čekání.
Kde mi nelhali? Například v obchodě s obuví ve Vietnamu. Když jsem vešla dovnitř, prodavač si mě zkušeným okem změřil a povídá: "Very long, very long, no size." A ochotně prstem ukázal na pánské oddělení.
