V které zemi je možné, aby Vám policisté vrátili ukradené peníze tím způsobem, že se na Vás sami složí? Pro někoho to může být překvapivé, ale jedná se o Indii. Tuto situaci jsem zažila před rokem, během měsíčního putování touto krásnou zemí, a stala se pro mě nezapomenutelnou.
Místo činu: Hampi. Malé město s desítkami dětí pobíhajících naboso po ulici, krávami chodícími po ulicích a kálejících, kde je napadne, protože to vždy někdo nabere na lopatu a uklidí, chrámy dýchajícími historií, řekou, v které se koupou místní obyvatelé, stovkami balvanů rozsetými po krajině, hlavní třídou, která je tvořena zbytky chrámových chodeb, jenž si obyvatelé omítli na bílo a usadili se v nich, prašnou cestou uprostřed, chrámem v čele a desítkami stánků s jídlem a pitím. Toto místo žije jen a pouze z cestovního ruchu. Lidé jsou milí, není problém sehnat ubytování ani typicky evropskou snídani (já si raději dávala snídani typicky indickou, ale většina turistů preferovala opak). Po příjezdu musí každý turista navštívit policejní stanici, kde do sešitu napíše své jméno, číslo pasu, místo, kde bude bydlet a od kdy do kdy má v plánu se zdržet. Před odjezdem musí nahlásit, že městečko ve zdraví opouští. Důvodem tohoto postupu je několik loupežných přepadení a dokonce i vražd turistů (to je ale doba dávno minulá). Byla jsem informována, že v případě jakýchkoliv problémů se mám na stanici dostavit. To jsem ještě netušila, že této nabídky využiji.
Toho dne ráno jsem kontrolovala svůj finanční stav. Za několik dní mě čekal přesun do města Badami a rozpočet na jídlo a další věci do té doby jsem stanovila na 500 rupií (cca 250 korun). Tuto jedinou bankovku jsem dala do peněženky. Až do večera nebyly žádné výdaje, jídlo jsem měla nakoupené z předchozího dne. Pak mě ale přepadla chuť na Fantu. Navštívila jsem jeden z obchůdků, které jsou podél hlavní třídy. Fanta stála 28 rupií. Prodavači jsem zaplatila pětistovkovou bankovkou a on mi s úsměvem vrátil 72 rupií. Čekala jsem, co se bude dít dál, ale nedělo se nic. Začala jsem tedy slušně s tím, že jsem mu dávala víc. On na to, že nedávala, že jsem mu dala sto rupií a tady mám nazpět. Tvářil se, jako bych byla padlá na hlavu. Dokonce jsem se šla podívat za pult, kam mě sice pustil, ale celou dobu tvrdil, že jsem mu nedala tolik, kolik tvrdím. Pod pultem měl v roličce spoustu bankovek! Gumička, kterou byly obvázané, byla napnutá k prasknutí. Má bankovka nikde. Mezitím přišla i jeho manželka, která u celé situace nebyla, i přesto však tvrdila, že pět set rupií jsem určitě nedávala. Asi po patnáctiminutovém slovním boji, který nevedl nikam, jsem řekla, že půjdu na policii. Pán se tvářil se, že mu to je úplně jedno a prý, ať jdu. Tak se i stalo.
Na policii jsem vysvětlila situaci a bylo mi řečeno, že musíme jet zpět za prodavačem, aby se k tomu také vyjádřil. Nasedla jsem tedy na motorku za jednoho z policistů a nechala se odvézt ke stánku. Tam nenastala žádná změna. Bylo to opět tvrzení proti tvrzení, navíc se do toho stále míchala manželka, která tvrdila, že vracel správně, i když u toho vůbec nebyla. Tak jsme jeli zpět a já zasedla do křesla naproti vedoucímu policejní stanice. Z dvou metrového asi šedesátiletého Inda šel respekt. Mluvil ostrým zvýšeným hlasem a nehnul brvou. Kolem létaly desítky krvelačných komárů, na policistovi naproti mně nebyly znát žádné emoce, zvýšeným hlasem se mě stále dokola ptal na detaily celé situace. Byla jsem úplně „malinká“ a začala litovat, že jsem se na to nevyprdla. Jenže tady nešlo o peníze, ale o princip. Mohla jsem to nechat být, protože Indové jsou na tom v našich očích přece špatně. Jenže kolikrát to ten prodavač udělal přede mnou? A kolikrát to udělá po mně? Pokud bude policie vědět, co se stalo, už si to jen tak nedovolí, protože podruhé už by to nebyla náhoda, ale potvrzení. Kolik turistů nosí v peněžence jednu bankovku? Asi málokterý má přehled o přesném stavu své peněženky. Takže to mohlo fungovat tak, že přišel například Američan, vytáhl větší bankovku, prodavač mu vrátil a Američan buď neřekl nic anebo se zeptal: „A nedal jsem Vám náhodou víc?“ Prodavač řekl, že ne a Američan to jen odkýval a odešel. Ceny jsou tam tak nízké, že 99,9% turistů, kteří sem jedou, peníze neřeší. Já jsem se na to ale dívala tak, že jsem přišla o několikadenní rozpočet, a proto jsem to nemohla neřešit. Pokud jsem si myslela, že výslechem a jeho sepsáním můj případ skončí, byla jsem na omylu. Nejhorší bylo, když prodavače přivedli, on stál nade mnou, zatímco já se krčila v křesle, a velitel stanice na něj křičel takovým způsobem, že mi bylo téměř do breku. Navíc tam byli další čtyři policisté a všichni stále řešili a řešili, křičeli a křičeli. Bylo mu například vyčteno, proč mé peníze dal ihned pod pult, že je měl nechat na něm a až pak vracet, aby bylo vidět, jakou bankovkou jsem platila. Také na něj křičeli, že je turisté živí, negativní zkušenosti se rozkřiknou a přestanou sem jezdit. Měla jsem na jednu stranu výčitky, pan prodavač v tu chvíli vypadal tak smutně a bezmocně, na stranu druhou jsem si byla jistá, jakou bankovkou jsem platila a měla jsem vztek.
Celá situace měla překvapivý závěr. Policisté se na něčem šeptem domluvili, začali lovit po kapsách košil, předali prodavači peníze a řekli mu, ať mi je dá. Což udělal, ale ani se na mě nepodíval. Cestou z policejní stanice se šoural pan prodavač a deset metrů za ním já. Všude byla tma, jen stánky s jídlem svítily na okraji cesty. „Teď mě něčím přetáhne“, říkala jsem si. Samozřejmě se tak nestalo. Ale zbytek pobytu v krásném Hampi jsem si už nedokázala užít tak, jako předtím. Bylo to malé městečko budící dojem, že každý zná každého a nemohla jsem se zbavit pocitu, že všichni vědí i o této situaci, navíc z prodavačova podání. Chování indických policistů mě dodnes fascinuje. I když jim peníze prodavač další den asi musel vrátit. Stát se to kdekoliv jinde, jistě by to tímto způsobem neřešili. Nejspíš by to neřešili vůbec.
Pohled na Krishna Temple, Hampi. Více fotografií najdete v článku Exotická Indie za cenu Chorvatska.
