Zvládli jsme...

Nevěřila bych, že já, taková konzerva, budu žít jak dobrodruh. Bojím se všeho nového, neznámého a všeho, co "zavání" dobrodružstvím, protože...

Co kdyby se mi přece něco stalo, co kdyby mě někde něco přejelo, co kdybych se ztratila, ujel mi autobus, já se ocitla v cizí zemi, nedokázala se domluvit atd. atd. Strachy, obavy a ještě jednou strachy a obavy. To si občas řeknu, že jsem až nudně konzervativní, nudně pohodlná, nudně ustrašená (jak já vůbec můžu mít za manžela Blížence a mé vlastní děti se narodily také jako Blíženci???). A pak najednou se život obrátí vzhůru nohama a člověk neví, co bude - doslova - v další vteřině. Žiji ze dne na den, z minuty na minutu, nedokážu nikomu dát přesné termíny a přesné časy. Protože kdykoliv jsem dala posledních několik let závazný termín k něčemu, nedopadlo to. Nezvládla jsem splnit, co jsem slíbila, ačkoliv musím omluvit sebe samu, že není schválnost, že většinu termínů nezvládám dodržet. Tento životní styl, který je mým vlastním už cca druhým rokem, je hodně překvapivý. V tom, že nevím, co bude zítra. Nějak jsem se naučila s tímto stavem smířit a podle něj přizpůsobila i svůj život. Takže... Když jsem slíbila cestu do Lucemburska (ano, JEN Lucemburska!!!), bylo to pro mě samozřejmě stresující (viz výše - co když nestihnu autobus, potom odvoz z Prahy, co když nebudu mít kde spát, co když mi v noci nepojede nic domů, co když mě tam Erik nechá někde trčet?). Jsou to přesně ony myšlenky, které si člověk vytváří, aniž by si uvědomil, že tak posiluje své strachy. Zpětně samozřejmě vím, že nebylo čeho se obávat a kdybych nad tou cestou nepřemýšlela tolik, ušetřila bych sebe samu spoustu stresu. Příště budu chytřejší, učím se...;) Lucembursko jako takové mě strašně mile překvapilo. Dokážu si představit život tam, když se rozhodnete bydlet v nějaké jejich příjemné vesničce. Za jiných podmínek už tam jsem několik měsíců. I s dětmi, věřím, že by si rychle zvykly a rozhodně by se jim tam zalíbilo! Domečky jsou tam jeden na druhým, až působily tísnivým dojmem, ale lidé jsou přesně ty, jaké vidíte v nějakém komerčním seriálu o hodných sousedech a přemilých lidech. Ať už jsme šli běhat do lesa, anebo jsme se procházeli přímo v hlavním městě, lidé - všichni do jednoho!!! - se tam usmívali! Ty jejich uvolněné obličeje, jejich ústa roztažená do úsměvu nutili smát se taky. Při srovnání s lidmi z Francie, kterou jsme navštívili o den dřív, mi přišel Lucemburk jako ráj. Ve Francii lidé nějak... Namíchaní... A to dost. Žádná typická Francouzka. Potkali jsme spoustu černochů, spoustu Muslimů, občas jsem měla nepříjemné pocity. Kdekoliv v restauraci či v kavárně lidé... Zpomalení :) Jinak říct nelze. Čekali jsme na jídlo, na autobus (který pro změnu vůbec nepřijel), na obsluhu... V Lucemburku restaurace narvaná k prasknutí a přesto u nás byl číšník do minuty. Skvěle naladěný, ačkoliv toho měl plný brýle, lítal tam jak hadr na holi. Překvapivě jsme si nedali žádné typické lucemburské jídlo, ale mexické vynikající chuťovky. Od fazolí po rybu v těstíčku. Musím říct, že mexický jídlo v Lucemburku byl pro mě osobně gurmánský zážitek :) Ve Francii mě okouzlily snad jen ty croissany. Ty jsou tam opravdu bezchybný, tady bychom se měli stydět prodávat pečivo s názvem croissant. Klasické francouzské jsou opravdu plné másla, dokonce ještě přelité rozpuštěným máslem. Slintám ještě teď, mňam. Jo, jídlo, to jsem si opravdu užívala... Tolik pečiva jako poslední tři dny, jsem nesnědla za poslední roky. Ale mít zítra ráno zase čerstvé croissanty, ještě teplé, právě vytažené z pece... Sežeru je zase :D Jediný nedostatek, který jsem za tu krátkou dobu stihla vypozorovat je snad jen ten, že se jim v Luxu nechce mluvit jinak než francouzštinou, anebo lucemburštinou. Takže Deutsch jsem moc neoprášila. Ale stejně... Za mě Lucembursko palec nahoru. Krásná, příjemná, uvolněná, přátelská země. Jo a znají tam Flat White!!! Co víc si přát?