Život těch nešťastných

Vždy si dávejte pozor na to, co se říká o ženě za jejími zády. Drby mohou pocházet od muže, kterého odmítla, nebo od ženy, která jí nemůže konkurovat.

Ano, stalo se to i mně. Stala jsem se někomu trnem v oku. Objevil se někdo, kdo neustále řeší můj život. Můj vzhled. Mé jednání. Mé myšlenky. Mé přátele. Mou práci. Mé děti. Mou rodinu. Možná by mi to bylo jedno, kdyby klepy, pomluvy a soudy nezasahovaly tolik do mého soukromí. Tu se dozvím něco, tamhle zase něco. Slyším, jak jsem špatná, jak jednám, myslím, uvažuji, konám - všechno, ale opravdu všechno špatně. Dostihlo mě to nedávno, když jsem si myslela, že se mohou srovnat vztahy, které jsou pokřivené a naivně doufala, že můžeme jednat s určitými osobami tak, jak je to nejvhodnější pro obě strany.

Na začátku byla snaha obhajovat veškeré své úkony. Jenomže neustálé vysvětlování dané situace, to, proč jsem udělala něco tak a tak, mě vyčerpávaly. To se takhle člověk obhájí 5x, 6x, ale když to mám dělat po nejméně stopadesátépáté, vyčerpá se energie, síla, chuť i nálada. Když zase přijde obvinění, co jsem PROBOHA provedla se svými dětmi špatně, jak je vedu, proč je vedu, k čemu/komu je vedu, najednou přijde fáze znechucení.

V těch chvílích si člověk říká „Proč já bych měla někomu vysvětlovat ZASE, proč/jak/co/kde/kdy děti mají/dělají/mluví/chovají se?“ Děti vychovávám nějak. Vštěpuji do nich základní hodnoty, které by měl mít každý člověk. Snažím se dělat to nejlepší, aby obstály v dnešním světě. Jako každá máma je vždycky budu chránit a bránit. Vždycky budu řešit jejich slzy i jejich smích. Vždy o ně budu mít strach, když je nebudu mít na očích a vždycky, ale opravdu už vždycky je budu mít v hlavě, srdci i duši. Kdo neustále posuzuje, zda dělám to či ono správně/špatně, musí mít nejspíše velký problém sám se sebou. Lidé, kteří o druhých mluví (především ve špatném), jsou dle mého soudu nevyzrálí jedinci, kteří si svou zlost, neštěstí a nespokojenost potřebují vybít na někom, kdo je právě tím oním výše zmiňovaným trnem v oku. Nebo jednoduše závidí…?

Tvrdím, že když se člověk opravdu nudí ve svém životě, cíleně hledá někoho či něco, na koho se zaměří. Takový život mi přijde smutný. Není lepší zaměřit se na sebe? Věnovat energii na posuzování svého života? Budovat, vylepšovat, měnit své nitro tak, aby došlo ke stavu a fázi, kdy se člověk cítí opravdu spokojeně? Minimálně za zkoušku to rozhodně stojí…