Z horšího do lepšího

Moje stará, „prokvetlá“ Felicie! Nikdy mě nenechala ve štychu, nikdy jsem s ní nezůstala stát na křižovatce, protože by nastala nějaká porucha.

Jezdím s ní 4 roky, zažila se mnou všechny mé pády i vzestupy a celou tu dobu jsem věděla,že je na ni spoleh. Ano, sedačka je tvrdá, potřebovala bych ji mít výš, taky mi chybí rádio, chtělo by to nový poklice, větší kufr - je toho spousta! ALE - můžu se na ni spolehnout, poposune mě kamkoliv a kdykoliv. Není důvod si stěžovat!

Díky tomuto starému autu jsem poznala i lidi a jejich vztah ke všemu, co je průměrné(možná podprůměrné). Je zvláštní, jak se na vás lidé dívají, když vystoupíte ze starého, pomalu rezivějícího auta. Nikdy jsem si z toho nedělala těžkou hlavu, naopak jsem se bavila, když někdo překvapeně koukal, v čem to přijíždím. Ve staré Felicii. Vozím v ní sebe, své děti, milion pět tašek, hraček a dalších krámů. Viděla jsem, jak lidé koukají… Zvláštně… Možná nadřazeně, anebo to jen tak cítím? Možná si to namlouvám jen já, nevím… Sedím a pozoruji lidi z okna. Audi, Oktavia… Staré auto vidím málokdy, většinou u starých lidí.

„Mám pro tebe dobrou zprávu, Miláčku. Nechám ti svoji Oktávku.“

Spadne mi brada!

„Vážně? Jak to? Chceš mi nechat svoje auto? Víš, ale já teďnemám tolik peněz.“

„Pročpeněz? Játi ho nechci prodat, játi ho chci dát.“

„Děláš si srandu?“

Ujišťovala jsem se. Potřebovala jsem se několikrát utvrdit v tom, že přítel mi auto nechce prodat, ale dát jen tak. Abych ho mohla používat, dopřát si více pohodlí, prostoru, komfortu, jak sám řekl. A já v černém kombíku jezdím a přemýšlím, jak vděčná jsem. Za auto, které je pohodlnější, které je větší! Pro mě a dvojčata naprostý komfort a luxus! Pro mě neskutečný zázrak pustit si rádio a poslouchat oblíbenou hudbu, to jsem nezažila několik let. Najednou hmatatelně cítím, jak obrovské štěstí na partnera jsem měla. Velkorysý člověk, který dává, aniž by na sílu a nátlak požadoval něco zpátky. Tohle je něco, co jsem v předchozím vztahu nezažila. Jen tak něco dostat, jen tak si užívat,že mi někdo (do)přeje lepší věc/chvíli/pocity. Na těchto maličkostech můj svět stojí i padá. Na těchto situacích a věcech mi docházíta vděčnost!

Člověk může mít peníze. Slávu. Úspěch. Může mít plno vlivných osob kolem sebe. Může si dopřát cokoliv. Ale u takových potom chybí pokora. Neznají slovo vděk. Neumí říct „děkuji“ a „prosím“. Nedokáží si užít ten pocit, kdy z horšího jdou do lepšího. Nebo možná ten pocit zažili kdysi dávno, ale už zapomněli. Je dobré si připomínat dno a horší časy. Pak ta pokora přijde. A ten pocit vděčnosti taky.

Nechovejme se povýšeně. Nadřazeně. Není to hezké vůči průměrným. Všichni jsme na stejné lodi, byť to některým nedochází. Nesuďme podle aut, majetku. Nesrovnávejme se. A zkusme více vyjadřovat vděk!