To (NE)zvlánu sama..! (32.) Škatulata, hejbejte se…

Hodně lidí se mě ptá, co pro mě bylo v léčebně nejtěžší. Chuť na alkohol? Stesk po rodině? Přizpůsobení se řádu? Ani jedno z toho.

S mojí psychikou časem začala cvičit škatulata, která se pořád hýbala a měnila. I když jsem povaha přátelská a vyjdu s kdekým, nejtěžší pro mě byly neustálé příchody a odchody holek. V léčebně to bohužel (někdy bohudík) nefunguje jako na táboře. Neexistuje žádný autobus, který by v jeden den přivezl všech šestnáct alkoholiček a za čtyři měsíce odvezl zpět tu samou partu – teď už ale abstinujících - alkoholiček.

Když nastoupíte do léčby, naskakujete do pořádně rozjetého vlaku. A sotva si zvyknete, navážete kamarádství, zapadnete do party, tak jedna spolubojovnice za druhou odchází a přichází nové. Není to lehká situace ani pro jednu stranu. Když jsem se na tohle téma jednou rozpovídala před tátou a stěžovala jsem si, jak je to na palici, řekl mi: „A co bys pak dělala dva roky na vojně?“ No, je fakt, že na oddělení č. 26 jsme si na mazáky a bažanty rozhodně nehrály, nedrhly jsme podlahu kartáčkem na zuby (jak často vzpomíná táta na své bažantí období), neodevzdávaly jsme služebně starším balíky z domova a do sprch jsme chodily stylem „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Nikoliv nejřív služebně starší a pak nováčci. Ale na vojně to ta parta spolu alespoň táhla celé dva roky.

Abych si připomněla, jak jsem to prožívala já, zalistovala jsem znovu svým deníkem z Dobřan.

Deník – den Šedesátýčtvrtý:

Poslední dobou přemýšlím v podstatě pořád nad tím samým. Odchody holek, které tu byly, když jsem přišla já a příchody nových. Vše je o zvyku, ale nějak mi tu přibývají lidi, se kterými si nemám a vím, že nebudu mít, co říct. Není to chyba ani jejich, ani moje. Vlastně to chyba není vůbec, jen se prostě potkávají lidi, kteří by se venku nepotkali a pokud ano, nedali by se do řeči a nešli spolu na kafe. Je to zkouška, ale přiznávám, že už jsem trochu unavená a ne úplně v pohodě.

Deník – den Šedesátýpátý:

Smutno je mi. Poslouchám Vlastu Redla, z kuchyně voní rozlučkové jídlo od Kačky a mně je úzko. S Kačkou pro mě odhází duch tohohle oddělení. Mám pocit, že bez ní se to tady opravdu rozpadne. Jsem přesvědčená o tom, že ona je tady jediná, kterou berou opravdu všechny. Můj maják. Není to tak, že bych na ní byla fixovaná a měla obavy, že to bez ní nezvládnu, to vůbec ne.. Jen to tady prostě bez Kačky bude prázdný. Já vím, že si za pár dní zvyknu, ale už mi odešly téměř všechny, které tu byly, když jsem nastoupila. Měly jsme společný humor, v jejich přítomnosti jsem se cítila v bezpečí, věřila jsem jim. No, co už…. Kačka odchází a já doufám, že to zvládne. Mám ji ráda..

Deník – den Šedesátýšestý:

Pomoc! Upřímně nevím, jak v posledních dnech psát tenhle deník, aby z toho nevznikla spíš kniha stížností, či deníček – bonzáček. Jak psát svoje pocity, abych si pak sama po jejich přečtení nepřipadala jako povýšený snob? Já se fakt snažím. Ale začíná mě ovládat pocit zoufalství nad lidskou hloupostí, vyčůraností, nechutí cokoliv dělat, nevypočitatelností...leností..

Nepobírám tu šeptandu, kterou chtě-nechtě slyšíte a od někoho, kdo je tady dva dny zaslechnete, že stejně žádný řád ani tady, ani pak venku dodržovat nebude. Když vidíte, jak si dospělé ženské tajně napovídají a opisují jak malí haranti ve škole. Když diskutují na tím, jak se píše slovo „ideál“. Bože! Pomoc! A když pak (skoro) všichni sedí a upřeně vás pozorují, mlčí a čekají.. čekají, že se jich ujmete, zřejmě je vyvedete z jejich unuděnosti, uděláte zábavu. Sedí jak stádo, balí si cigára, hrajou hry na mobilu, čučí do zdi, hulí…

A pak se mě s údivem ptají, jak při všech těch povinnostech předsedy ještě zvládám studovat angličtinu, nachodit každý den přes deset kilometrů, vyrábět lapače… No prostě proto, holky, že jsem pochopila smysl všeho, co se nám tu říká! A že já si už do života nudu, a tím pádem i chlast, fakt pustit nehodlám!

Nechci se opakovat, ale budu :-) Pokud jste se rozhodli nastoupit do léčby, fakt to vemte od začátku z gruntu a poctivě. To je jediná správná cesta. A kde je cesta, je i cíl...Abstinence. A to je sakra skvělý stav!