To (NE) zvládnu sama...!

Je 13.prosince.. Zavolám tam.. Zase jsem si ráno musela dojít pro placku vodky, abych mohla nějak fungovat. Takhle už to nejde. Musím ten kolotoč zastavit. A zachránit si druhou půlku života.

Vytáčím číslo protialkoholního oddělení v Dobřanech. Klepou se mi ruce. Tentokrát ale nervozitou (absťák zkrotila vodka). Nikdo to nebere! Sakra....konečně se odhodlám a oni to neberou?? Halooo! Prosím, zvedněte ten telefon! Nic...zkusím to zítra, pokud ještě budu mít odvahu..Z odvahy jsem se, zaplaťpánbůh, nevyspala a druhý den to zkouším znovu. Dovolala jsem se .. Na druhé straně „drátu“ se ozval ten nejpříjemnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. V té chvíli mi to tak určitě připadalo. Poprvé v životě říkám nahlas pravdu, kterou vím už dlouho, ale říct jí nahlas jsem se bránila:„Potřebuju pomoct. Nezvládám alkohol.. Chci se léčit...“ A vlídný hlas na druhé straně říká to, co potřebuju slyšet: „Máte štěstí, místo je...můžete nastoupit už 19. prosince, jestli vám tedy nevadí, že tady budete přes Vánoce“..“Ne, nebude mi to vadit...Jsem rozhodnutá“.“Tak se na vás budeme těšit . Jo a víte o tom, že u nás je léčba na čtyři měsíce?“" Uff...čtyři měsíce... jak to?? Myslela jsem, že na tři... mám kamaráda, který byl taky v Dobřanech, ale jen na tři měsíce“"Jojo, chlapi to mají na tři, ale vy na čtyři...“

Hlavou mi v pár vteřinách proběhly Vánoce, Silvestr, můj svátek, narozeniny, Velikonoce... to vše strávím v léčebně. Sakra, to je dlouho! Ne....jsou to čtyři měsíce, které mi pomůžou zachránit druhou půlku života... „ Dobře, nevadí, 19.tého jsem tam a ...taky se těším“. Zvláštní pocit použít spojení „těším se“ v souvislosti s nástupem na protialkoholní léčbu. Ale já se fakt těšila. V momentě, kdy jsem ukončila hovor, jsem se uklidnila a dalších pět dní už se alkoholu ani nedotkla.. Ani ne tak kvůli tomu, že podmínkou přijetí na oddělení je přijít střízlivá, ale najednou jsem neměla potřebu. Věděla jsem, že pomoc je nablízku...

Budu psát o své cestě léčbou... budu psát i o tom, jaká svině je psychické násilí. Násilí na první pohled nepostřehnutelné....které vás ale nakonec dovede po té flašce sáhnout... Busu psát o tom, jak těžké je být tolik let na všechno sama. Jaké je žít s epilepsií staršího syna..

Netoužím být druhá Michaela Duffková, ani Matthew Perry. ( i když jejich knihy mi k odhodlání zvednout ten telefon také pomohly).Chci prolomit stigma léčebny. Budu psát nejen o mně, ale i o mých spolubojovnicích. O ženách, které na oddělení č. 26 nepřišly z ulice, nevídali jste je s lahví na lavičce v parku, nepřivezla je policie.. Budu psát o zdravotních sestřičkách, ředitelkách hotelů, překladatelkách, moderátorkách, švadlenách, hospodských, cukrářkách... budu psát o mámách od rodin, které z nejrůznějších důvodů jednoho dne sáhly po flašce... Ale rozhodly se s tím něco dělat!

V mém příběhu nebude chybět Chava, naše skvělá terapeutka, kterou jsem potkala v ten pravý okamžik a která měla a má, sakra!, vždycky pravdu . I když mě tím často štvala... :-) Ale jak sama říká.. „Pokud vás terapeut občas nenasere, tak to není správný terapeut“.

Chci vám přiblížit život v léčebně. A věřte, nebude to žádná tragédie Zažila jsem tam dny, kdy jsme měly od smíchu namožené břišní svaly, ale samozřejmě i dny, kdy jsem byla psychicky tak rozebraná, že se mi nechtělo ani mluvit, natož se pak smát..

No a řeč bude i o nocích, ve kterých zjistíte, že ženský chrápou víc než chlapi . Ale o tom až příště... :-)