To (NE!)zvládnu sama..! (závěrečný díl) A kruh se uzavřel…

Je 19. prosince 2024, 10 hodin dopoledne. Přesně před rokem, v tenhle den a čas, jsem vysmýkala svůj kufr po schodech vedoucích na oddělení č. 26, zhluboka se nadechla a zazvonila…

Za pár minut zase nasednu do auta a vyrazím směr Dobřany. Rozdílů je ale hodně. Tak za prvé, nikdy jsem nejela krásnou modrou audinou! Za druhé tu káru řídí moje spolubojovnice Víla a na zadním sedadle se na svět culí Kulíšek – čili slečna Vé. Taky jsme, na rozdíl od cesty s mými rodiči před rokem, správně odbočily a do Dobřan dojely bez jakéhokoliv zaváhání. A to si zaslouží gratulaci! Celých 14 km proběhlo v klidu! (Pojďme pomlčet o zpáteční cestě.. kruhový objezd byl na tři abstinující alkoholičky už trochu moc… :-) A ten nejzásadnější rozdíl? Je to rok, co jsem dala vale alkoholu.

Tak jako před rokem jedeme do Dobřan zpívat koledy. Chceme se přidat k šestnácti spolubojovnicím, byť většinu z nich už neznáme. Ale chceme být s nimi. A pevně doufáme, že jim to nezkazíme. Holky poctivě dřely a dnes je čeká velké finále v kostele, který je v areálu léčebny. Za mého pobytu byl zavřený. Vlastně byl zavřený několik desítek let a dnes je to poprvé, kdy se vánoční zpívání koled odehraje v jeho prostorách. Takže velká událost! Máme „vyprodáno!“ :-)

Kostel se zaplnil lidmi s nejrůznějšími osudy a příběhy. Nedokážu popsat své pocity, když jsem vzala do ruky mikrofon a stála před nimi jako jedna z nich a zároveň ta, která už je trochu dál. Bylo mi také velkou ctí, že jsem si mohla podat ruku a předat slovo panu faráři, na jehož mše jsem během svého pobytu v léčebně, byť nejsem věřící, chodila. A Lence, báječné kytaristce a zpěvačce, která nás statečně doprovázela i přes to, že celkový počet společných zkoušek byl asi tak jedna a půl. Holky byly skvělé...troufám si říct, že mnohem lepší, než my loni. Dokonce jsme si vysloužily standing ovation a to je v kostele fakt silný zážitek..!

„Veroniko, tamten pán chce s vámi mluvit“, ukázala Lenka prstem na muže, který stál opodál. Neznala jsem ho, ale on znal mě. A právě on mi dal největší dárek: „Čtu váš blog, Veroniko. A jsem rád, že vás můžu osobně poznat. Jste můj vzor a chovám k vám úctu, obdiv a velký respekt a pokoru. Jste velmi upřímná a statečná žena…“ Panejo...ano! Pro tohle jsem před pár měsíci začala psát tenhle blog! Proto, abych se mohla potkat s chlápkem, který se šel dobrovolně přihlásit na léčbu a moje zpověď k tomu přispěla.. Mělo to smysl..! Děkuju , Vašku..

A i když tenhle blog končí a kruh se uzavírá, moje odhodlání je ještě silnější. Odhodlání k trvalé abstinenci a k tomu říkat lidem, že to má smysl! A že je to zatraceně fajn!

A tak se od psaného slova vracím k mluvenému. Zítra, tedy v neděli 22.12. v 18 hod, odstartuju společně s mými dvěma přáteli Zbyňkem Robochem a Jirkou Šneberkem podcast. Jmenuje se „To (NE)zvládnu sám..!“

a budeme moc rádi, když si ho najdete na YouTube, Spotify, Facebooku, Instagramu atd… :-) Těšíme se na vás a přejeme krásné, střízlivé! :-), Vánoce!