„To (NE) zvládnu sama...! (9.) Intermezzo - Můj Prvorozený

„Přijeli jste za minutu dvanáct, ne-li po dvanácté“.. .„Neřešte do jaké školy váš syn bude jednou chodit, žijte ze dne na den“.

Slyšela jsem jakoby z dálky před patnácti lety na oddělení dětské neurologie v Krči. Seděla jsem v ordinaci paní primářky s dvouměsíčním uzlíčkem v náručí a hroutil se mi svět. Epilepsie...

„To jsou jen takové miminkovské tiky“, říkali mi všichni, když jsme u Prvorozeného začali pozorovat záškuby. Začalo to nožičkou, pak už celé tělo, objevovaly se stále častěji a když už byly v sériích s očima protočenýma vzhůru, jelo se. Proč? Proč zrovna on ? Je to tím, že v Motole čekali 24 hodin, jestli to přece jen nebude přirozený porod? Nebo tím, že když pak konečně přistoupili k císařskému řezu, byl přidušený? Anebo je to proto, že je jeho otec alkoholik s kapsami plnými Neurolu.? Proč jsem si nevšimla dřív, že tolik chlastá?! ( Dnes už vím, jak alkoholik umí lhát a hrát.. Tenkrát jsem ovšem měla vztah k alkoholu normální. Občas vínko, občas na nějaké akci panák. K tomu průšvihu jsem se propracovala až po mnoha letech.)

Na oddělení už jsme zůstali. Nikdo mi nebyl schopen říct, na jak dlouho to bude a jak to dopadne. Jen podle výrazů lékařů jsem věděla, že je to zlé. Přišli jsme na pokoj se třemi železnými postýlkami. V jedné z nich byla malá holčička s helmou na hlavě. To proto, aby si při záchvatu neublížila. V druhé postýlce leželo miminko o něco starší než můj Prvorozený s neskutečně oteklým obličejíkem. Kortikoidy… Čeká nás to taky? Ten den si pamatuju snad minutu po minutě. Holčička s helmou, chvíli po tom, co jsme vešli, dostala záchvat. A jak jsem se lekla a prudce se otočila, břinkla jsem hlavičkou Prvorozeného o tu železnou postýlku. A myslí mi proletěla strašná, ale spíš odevzdaná myšlenka: „Vždyť je to jedno...stejně už jsme tady...“

Začal kolotoč injekcí. Sestřičky brečely, kdykoliv do toho malého tělíčka mého Prvorozeného musely vpíchnout jehlu. Pamatuju si, že po těch lécích ani nešel pořádně chovat. Byl tak zfetovaný, gumový, doslova mi protékal náručí. Byla jsem tak na dně, že ač jsem bezvěrec, kývla jsem na to, že si promluvím s nemocničním kaplanem.

Seděli jsme spolu na balkoně a pozorovali muflony, kteří k Thomayerce neodmyslitelně patří. Pásli se přímo pod námi a pohled na ně mě uklidňoval. Kaplan mluvil vlídným hlasem, já mlčela a jen poslouchala. Věděla jsem, že máme čas, protože Prvorozený po těch lécích vlastně pořád jen spal. Asi po dvou hodinách jsem kaplanovi poděkovala, slíbila, že kdykoliv budu potřebovat, tak pro něj nechám poslat. (pak už jsem to nikdy neudělala). Když odešel, seděla jsem u postýlky, dívala se na to krásné miminko...MOJE ! miminko a v tu chvíli jsem se kousla. Moje dítě bude zdravé! Udělám pro to absolutně všechno! A od toho dne jsem dva roky nebrečela...