To (NE) zvládnu sama...! - 5. část „Jó, holka, kdybys nechlastala...“

Zaznělo vždycky, když si kterákoliv z nás na oddělení začala na něco stěžovat. Ruku na srdce..když spolu vyjdou dvě, maximálně tři ženský najednou, dá se to považovat za malý zázrak. Ale šestnáct? A 24 hodin denně? Čtyři měsíce??

Já mám to štěstí, že jsem od přírody přátelská a vyjdu s každým. Už ve školce se prý se mnou chtěli všichni kamarádit a když jsem byla nemocná a nepřišla , tak ostatní děti plakaly… (traduje se to tedy u nás v rodině, co je na tom pravdy, netuším…)

Přesto jsem byla ve velikém napětí a očekávání, s kým budu bydlet a sdílet těch pár metrů čtverečních. Pokusím se velikost pokojů trochu přiblížit. Nudle, miniumyvadlo, čtyři postele (u nás doma se tomu říká válendy), vždy dvě naproti sobě a čtyři umělohmotné komunistické poličky na stěnách. Jinými slovy, když si chcete vyndat tričko z postele a ohnete se k tomu, tak strčíte zadek přímo do obličeje naproti sedící spolupacientky..

V mém případě si tenhle zážitek dopřávala Jitka z Karlových Varů, která byla , stejně tak jako já, na léčbě poprvé. To poprvé je tady hodně důležité, většina holek si totiž pobyt v léčebně „užívala“ už po několikáté. Tak jako moje druhá spolubydlící Marcela z Frýdlantu. (celý pobyt jsem jí říkala Mámo). Ta zrecla (v Dobřanech jsem se naučila spoustu nových slov) po dvanácti letech. Když jsem se to dozvěděla, hned jsem si uvědomila, že opravdu nikdy není vyhráno.

Když jsem holky poprvé uviděla , spadl mi kámen ze srdce. (Ta úleva byla oboustranná). Ono to bude znít asi divně, ale byly prostě normální...normální ženské, mámy od rodin , byla s nimi neskutečná sranda. Jediný Mámin vroubek, na který mám přijít už záhy, byl ten, že v noci opravdu nebyla tichý, spící andílek… (promiň, Mámo). Žádný model špuntů do uší nepomáhal. Po několika týdnech pobytu, když na pokoj přibyla další motorová pila, jsem si vyškemrala výjimku a chodila spát na kulturku (kulturní místnost). Na zem. Na karimatky. Ale to ticho!!

„Připravila sis hrníček s kafem?“ zeptala se mě Máma před mým prvním obědem. „Ne, nevěděla jsem, že si musím někam připravit hrníček..“ „No, kafe máme vždycky ráno, po obědě a po večeři“, řekla Máma. „Asi, abysme se nepředávkovaly.. Teď už to nestihneš, tak si pak dáš kdyžtak bojleráka“. Prima, další nové slovo do mého slovníku. Bojlerák musí být neskutečná lahůdka. Dělá se totiž tak, že necháte hooodně dlouho téct teplou vodu a pak si s ní zalijete kafe. Nikdy jsem si ho nedala…

Zajímavé je taky stolování na oddělení č. 26. Když jsme se pustily do jídla (které mimochodem snad nikdy nebylo teplé), pořád jsem se na něco holek vyptávala, ostatní po mě varovně loupaly očima a Máma špitla: „Tady se při jídle nemluví“… No nazdar! To pro mě bylo snad horší, než kdybysme na té válendě musely spát po dvou! Pro mě naprosté utrpení, na které jsem si do konce pobytu nezvykla. Při obědě jsem také poznala první důležitou pravomoc předsedkyně. Když se dojí, čeká se, až dá předseda pokyn a teprve pak můžou zavrzat židle a odnáší se špinavé nádobí. No a pak se jde uklízet :-).

Pokud nad tím vším, co jsem teď napsala, kroutíte hlavou, tak věřte, že Dobřany jsou mezi léčebnami lázně. Hodně holek na oddělení mělo zkušenost s Bohnicemi, Lnáři, Červeným Dvorem atd. A byly velmi rády, že se dostaly právě do Dobřan.

Takhle to prostě chodí na oddělení č. 26, na kterém mi přes to všechno bylo dobře. Na začátku mého pobytu k tomu stačily dvě věty terapeutky Chavy: „ Teď, Veroniko, myslete jenom na sebe. Všechno ostatní zatím nechte tady za těmi dveřmi.“