To (NE!)zvládnu sama..! (38.) A kruh se uzavírá..

Je 13. prosince. Sedím doma v obýváku a volám na oddělení číslo 26. dobřanské psychiatrické nemocnice. Zase mi to neberou! Že by opět courali po plzeňském náměstí tak jako před rokem v tenhle den?

Milá paní staniční. Milá Chavo, Vendulko, Verčo a další. Dnes je to 365 dní, kdy vám z tohohle gauče volala jedna nešťastná, ale odhodlaná alkoholička. A vy jste mi to nebraly, protože jste trajdaly na vánočních trzích :-). Ten gauč je pořád stejný. Ale já jsem jiná. Jsem rok střízlivá. To je docela dobrý, ne?

Před rokem jsem měla ruku na lahvi, která stála na zemi u toho, tenkrát už nenáviděného gauče tak, abych na ní pohodlně dosáhla a nemusela vyvíjet příliš velkou aktivitu k tomu vpravit do sebe pár hltů vodky. Dnes na tom samém místě leží naše tříměsíční štěně akorát tak, abych rukou dosáhla na jeho hebkou hlavu a mohla ho kdykoliv pohladit.

Za pár dní to budou čtyři měsíce, co jsem začala psát tenhle blog. Tedy stejná doba, jakou jsem strávila na léčení, které mi převrátilo život o tolik pozitivních stupňů, že je nedokážu ani spočítat. V šestačtyřiceti letech jsem pochopila, co všechno jsem dělala špatně. Nedokážu popsat tu skvělou změnu v hlavě a na duši. Jsem to pořád já, ale mám pocit, že spoustě lidí se budu muset znovu představit.: „Jsem Veronika Albrechtová. Abstinující alkoholička. Jsem vyrovnaná a silná. Nebudu se před vámi hrbit a s chutí se vám budu dívat do očí. Hádejte, kdo to vydrží déle?“

Ze všech holek z mého turnusu jsem v úzkém kontaktu se Slečnou Vé a Vílou. Máme společnou skupinu na WhatsApp, denně si píšeme a tak trochu se tím i ujišťujeme, že jsme v pohodě. Všechny moc dobře víme, že jakmile vás démon alkoholu zase ovládne , přestáváte komunikovat. A tak se nechceme navzájem znervózňovat a i když teď máme kupu práce, alespoň pár zpráv si napíšeme. Šmarjá, já bych málem zapomněla na Maják! Ta holka se taky drží, nebojte! Vlastně nejdéle z nás všech. Pořád někde courá a sbírá houby.

Slečna Vé si konečně připustila, že zřejmě asi opravdu má nějaký talent a pustila se do tvoření. Až to pošle do světa, bude to velký! Víla se po letech vrátila ke svému milovanému tanci. A já s napětím čekám, jak vyřeší další věc, která jí tížila a připoutávala k té lahvi. Ale už pochopila, co bude muset udělat. A to je skvělé!

O Mámě a Jitce mám zprávy jen z doslechu. S největší pravděpodobností to nezvládly. Ráda bych se pletla. A paní Há? …. Možná teď budu ostrá, ale třeba si to přečte a ještě to zkusí, po osmé... „ Ty ses vážně rozhodla, že ve čtyřiceti letech je čas to tu zabalit??!“

A co Chava? Kromě toho, že taky pořád někde courá a sbírá houby, se z nás staly přítelkyně. A jsem pyšná na to, že spolutvoří moji knihu. Chvilku se, holka, cukala, ale už se rozepsala. Pokud to všechno správně přelouskám a přepíšu (Chava mi totiž posílá své poznámky psané rukou a nejlépe na přeskáčku), máte se na co těšit! (A ty její rukopisy a škrtance jednou vydražíme a výtěžek půjde na nákup skříní a toaletního papíru na oddělení 26.! :-)

Kruh se úplně uzavře 19. prosince.. Všechno se děje tak, jak má..