To (NE!)zvládnu sama..! (36.) Zase jsem na sebe pyšná!

Stojím na dobřanském náměstí, s mikrofonem v ruce, a je mi skvěle. Když jsem před rokem nastupovala na léčbu, byla jsem přesvědčená, že mikrofon už do mého života nikdy patřit nebude.

Je 1. prosince ráno, budík zvoní (tak jako každý den) v šest hodin a vstávám s úsměvem. Nemine den, abych si neuvědomovala, jak báječné je, že mám vůbec chuť otevřít oči, že se mi neklepou ruce, když krájím chleba k snídani, že nemusím potají upíjet, abych ten třes zastavila. Energie ze mě přímo stříká a já se těším. Od té doby, co jsem opustila brány léčebny, mi totiž každý den přináší něco nového. A dneska budu moderovat v Dobřanech!

Hlavou mi běží scénář, jak by takový den vypadal před více než rokem. Víte, vždycky jsem se těšila, když jsem byla pozvaná na moderování nějaké akce. Ale jak se její datum přibližovalo, začala jsem pochybovat. A v posledních pár letech se tím pádem i posilňovat alkoholem. A ve finále to dopadlo tak, jak to asi zná každý alkoholik. Na poslední chvíli jsem se vymluvila, že jsem já, nebo děti nemocné. A abych potlačila tíži svědomí, že tím pořadatelům způsobím nemalé potíže, upíjela jsem o to víc. To je ale ta lepší varianta. Horší je, když se neomluvíte vůbec, ale to jsem, myslím, nikdy neudělala. No a varianta třetí je ta, že si do petky přelijete vodku, dáte si na kuráž a jdete to nějak zvládnout.

Dnes, 1. prosince 2024, jsem si do petky nalila vodu a vyrazila směr Dobřany. (Jsem tam teď tak často, že vážně uvažuju o stěhování :-) A jak jsem tak kráčela od nádraží na náměstí, tedy těmi místy, která tak dobře znám z vycházek, sáhnul na mě pocit, který jsem dlouho nezažila. „Ty bláho..já jsem na sebe snad pyšná!“ vypadlo ze mě před Penny marketem, až se jeden místní pán otočil a určitě si pomyslel, že jdu špatným směrem, že „blázinec“ je jinde. Čím víc jsem se blížila k náměstí, tím víc jsem se usmívala. Pozdravila jsem lavičku u kostela, na které jsem sedávala a užívala si chvilky svobody, když jsem měla možnost vypadnout za zdi léčebny. Byla jsem na sebe pyšná, že se nehrnu ke stánku se svařákem, abych si dodala kuráž. Najednou jsem tam byla v úplně opačné roli, než před téměř rokem.

Stojím na pódiu, nemyslím na to, že mi umrzá celá Veronika, ale užívám si to. Užívám si, jak to jde samo. Jak je skvělé, že mozek funguje na plné obrátky. Že si nemusím hlídat, aby se mi nemotal jazyk. Že můžu panu zvukařovi, u kterého jsem si odložila lahev s vodou, na šibalskou otázku:„ Copak tam máš?“ s úsměvem a po pravdě říct „Vodu!“ Jsem pyšná na to, že se lidi kolem na mě zase můžou na sto procent spolehnout.

Poprvé za ten téměř rok abstinence jsem se dostala do situace, na kterou nás Chava připravovala, že určitě přijde. Kdosi mi zaklepal na rameno a ještě než jsem se otočila, už jsem cítila medovinu: „Paní Veroniko, dejte si!“ „Ne, děkuju, nechci“, odpověděla jsem s úsměvem. „Ale no tááááák….jen si dejte!“ Strkal mi toho panáka až pod nos, ale pořád jsem si držela úsměv na tváři: „Fakt ne, já nepiju.“ Pán se zarazil a ještě než v něm medovina zmizela, podotknul: „Vy jste si už asi svoje odpila, co?“ Já a moje spolubojovnice, které mě přišly na náměstí podpořit, jsme se po sobě podívaly a jsem přesvědčená, že každá z nás v duchu tomu chlapíkovi odpověděla: „Jo..přesně tak. Už mám odpito.“

Přemýšlím na nějakým moudrem na závěr a napadají mě dvě věci. Ta první je adresovaná abstinujícím alkoholikům: „Užívejte si to a buďte na sebe pyšní!“ Ta druhá patří jejich okolí: „Sakra... necpěte nám ty panáky!“ :-)