To (NE)zvládnu sama..! (35.) Úsměvy smutných žen…

Stojím před dobřanským kinem v hloučku současných alkoholek z oddělení č. 26. Rozebíráme film, na kterém jsme právě byly, povídáme, smějeme se. Holky se za chvíli vrací na oddělení, já spěchám na vlak.

Cesta vlakem z Dobřan do Plzně není úplně z nejdelších, ale i tak se stíhám ponořit do vzpomínek. Vždycky, když se na chvíli ocitnu ve společnosti těch, které mi jsou tak blízké, byť je osobně už neznám, vzpomínám na ty, se kterými jsem během čtyř měsíců léčby leccos prožila.

Asi se shodneme na tom, že bez humoru by to nešlo. Ať už je to cokoliv. Obzvlášť pak pobyt v psychiatrické léčebně. Smály jsme se dost často, občas tak, až slzy tryskaly a měly jsme nakročeno k tomu, aby nás převeleli na úplně jiné oddělení a nasadili silné léky na zklidnění. Jeden z prvních záchvatů smíchu celé té naší partičky jsem způsobila já, když jsem se rozhodla, že už je téměř životně nezbytné udělat něco s mými vlasy! Co si budeme povídat, když člověk pije, řeší hlavně to, aby měl peníze na alkohol a všechno ostatní jde stranou. Jako třeba kadeřník. Když jsem na oddělení nastupovala, na mých vlasech bylo sakra znát, že už pěkných pár měsíců neviděly nůžky a melír. Jednoho dne jsme se tedy probudila s pocitem, že už to fakt nejde a poprosila Jitku, aby s tím něco udělala.

Nikdy v životě jsem si vlasy nebarvila, jen melírovala. Ale v Dobřanech jsem viděla, že každá druhá si nechává na hlavu patlat nejrůznější odstíny všech možných barev a tak jsem si řekla, že v šestačtyřiceti letech už je čas to taky zkusit. Proč drahý melír, když můžu být blondýna za stovku. (ta barva za stovku!). A když se to nepovede, aspoň ještě víc zapadnu do zdejšího prostředí.

Když mi Jitka nanášela na hlavu jednu vrstvu za druhou, plakala jsem. Zatím ale jen z toho, jak strašně to smrdělo. Jinak jsem si moc užívala ten pocit, že se konečně něco děje a zase po dlouhé době prokouknu. „Jak dlouho to mám nechat působit?“ zeptala jsem se. Jitka prostudovala návod, zamyslela se a odpověděla: „ Tady píšou patnáct až dvacet minut, ale nech to tam tak čtyřicet.“ Tak jo. Ani mě nenapadlo zpochybnit Jitčino rozhodnutí, protože přede mnou už se postarala o mnohé jiné hlavy a dopadlo to vždy výborně.

Po uplynutí doporučené doby jsem tedy odskotačila do koupelny nemohouc se dočkat jak to dopadlo, celé oddělení mi drželo pěsti a těšilo se na velký návrat přirozené blondýny. Spláchla jsem barvu, podívala jsem se do zrcadla a plakala jsem po druhé. Mám oranžovou hlavu!! Dodnes si pamatuju výraz Mámy, když jsem se odvážila opustit koupelnu a ukázat se světu. „No, ty vole!“..brada jí spadla až ke kotníkům a vůbec se nesnažila být soucitná. „Vypadáš příšerně! To se musí napravit, pojď…!“

A zatímco spolubojovnice řvaly (naprosto nespolubojovně!) smíchy, já zase seděla na židli a na hlavu se mi snášely nánosy další barvy. Nejenom, že jsem zase od smradu plakala, ještě k tomu mě lehce začala pálit pokožka hlavy. Svěřila jsem se mámě a ta suše odvětila: „ Tak holt budeš mít pár popálenin. Ale ta oranžová musí pryč!“. A jak to dopadlo? Shrnula bych to do dvou vět. Oranžová fakt zmizela. A objevila se třeskutě žlutá, protkaná lehkými popáleninkami. Můj Maják se na mě zadíval(a) a pronesla svoji slavnou větu: „ No… co už..!“

A proč úsměvy smutných žen? To jsme prostě my, alkoholky… Každá z nás má v sobě spoustu bolesti, křivd a špatných zážitků.. ale dokud se umíme smát, máme naději, že zase bude dobře.