To (NE)zvládnu sama..! (34.) Intermezzo – Příběh paní Pé..

„Ty krávo, tys mi zabila mámu!!“ zařval na ni, až jí vypadl telefon z ruky. Rozklepala se. Opravdu byl na druhém konci drátu ten, kterému před rokem řekla své ano? Co provedla?

Vracela se s kočárkem z procházky a protože její tříměsíční syn právě usnul, rozhodla se nechat ho spát za barákem. Přímo pod oknem přízemního bytu jejích rodičů. Za automatická vrata se nikdo cizí nemohl dostat. Do kočárku dala chůvičku, děda držel stráž a z okna kuchyně hlídal klidný spánek svého vnuka. V tom jí zazvonil telefon. Manžel. Byl zrovna stovky kilometrů od jejího rodného města na chatě.

„Co děláte?“ zeptal se, když telefon zvedla. „Právě jsme se vrátili z procházky a malej spí za barákem.“ I přes telefon slyšela, jak se mu zrychlil dech. To nevěstilo nic dobrého. Sevřel se jí žaludek. Teď to přijde. „To si děláš srandu?! Uvědomuješ si, jak ohrožuješ bezpečí mého syna?!“ Slabým hlasem se mu snažila vysvětlit, že se nic nemůže stát, že je malý pod dozorem a nechtěla ho budit, když sotva usnul. On beze slova vypnul telefon proto, aby za pár minut volal znovu. Úvodní větu dalšího hovoru už znáte. „Ty krávo….!!“ Chtělo se jí brečet: „Proboha, co se stalo?“, odvážila se zeptat. „Volal jsem to mámě! Jak jsi nezodpovědná a ohrožuješ jejího vnuka!“ Úplně jí to dostalo!“ Přepadly jí výčitky.. můte za to.. to bude zlé.. Rozzuřenec na druhém konci drátu hovor opět ukončil a nechal jí tam s pocitem ohromné viny.. Zabila mu mámu.

Když se trochu uklidnila, odvážela se tchyni sama zavolat. Ať to zvedne! Prosím, ať je v pořádku! Zvedla to. Uf... „Mařenko, co se ti stalo, je ti dobře?“ „Ano, je, proč? Prosím tě, co se to tam u vás děje? Marek mi volal a moc jsem to nepochopila.“ Vysvětlila jí situaci. „To víš, on se o něj bojí, musíš to chápat.“ Domlouvala jí tchyně. Ano, chápu. Příště už to neudělám. Asi mají pravdu. Jsem nezodpovědná..

Pár týdnů na to jeli s Markem a jeho dcerou z prvního manželství na návštěvu k jeho rodičům. Po vřelém přivítání tchyně svému synovi radostně sdělila, že konečně prodali ten starý lustr, který třicet let ležel na půdě. „Vy jste ho prodali a ani jste se mě nezeptali?“, zrychlil se Markovi nebezpečně dech. „Kolik jste za něj dostali?“ „Tři stovky a to jsme ještě byli rádi“, usmála se nejistě tchyně. „To si děláš srandu?“ Ten lustr měl ohromnou hodnotu! Měli jste jít k odhadci!“, šlehl zlýma očima po své mámě. „Ale tam jsme byli. Opravdu neměl větší hodnotu. Byl to starý krám“. Tchyně se rozplakala.

Nesnášela bezpráví a tak se nadechla a s úsměvem (hodně si dala záležet, aby nebyl ironický) se obrátila na manžela: „Můžu se zeptat, kdo před těmi třiceti lety, tedy když ti bylo deset, kupoval ten lustr?“ „No přece naši“, odpověděl. „Aha. A nemyslíš tedy, že mají právo s ním naložit, jak uznají za vhodné, notabene, když sis na něj třicet let ani nevzpomněl?“ Oči mu potemněly a když promluvil, měl hlas posazený minimálně o dva tóny níž. Sevřel se jí žaludek. Bylo to tu zas. „Ano, kupovali ho naši. Ale visel v mém pokoji! A oni se mě nezeptali, jestli souhlasím s tím, že ho prodají!“, vyštěkl zlověstně. Zasraný chlapský ego!, pomyslela si v duchu. Nebo je to něco jiného? Koho si to vlastně vzala?

Spolu s tchýní se pak snažily atmosféru vylepšit u společného hraní kanasty. Marek hrál se svojí dcerou, ona s tchýní. Byly dobrá dvojka, dařilo se jim a vyhrály. Desetiletá dcerka prohru neunesla, utekla na záchod, zamkla se tam a brečela. Marek se zvedl ze židle. Doufala, že jde mladé slečně vysvětlit, že nejde o život, že je to jen hra a prohrávat se někdy musí. Omyl. Přistoupil těsně ke své ženě a přikázal jí: „Běž se jí okamžitě omluvit!“ Nechápala… „Mám se jít omlouvat tvé dceři za to, že prohrála??“ . „Jo! Stačí, že se snažíš přetáhnout mé rodiče na svojí stranu. Běž se jí omluvit!“

Bojovala sama se sebou, ale šla. Přes dveře zamčeného záchodu se omluvila desetiletému dítěti za to, že ho porazila v kartách.

Když pak všichni usnuli, vykradla se z postele. V obýváku si sedla před starou almaru. Prohlížela si lahve s alkoholem a vyhodnocovala, ze které se může napít, aby to nikdo nepoznal. Sáhla po becherovce a zhluboka si přihnula. Po dnešku to potřebovala....Byl to první krok k jejímu pozdějšímu tajnému pití a závislosti. Ale to v tu chvíli ještě netušila...