To (NE)zvládnu sama..! (33.) Tohle Dobřany ještě nezažily..!

„Hlavně, ať se ho Fanča neptá na Arazíma!“, poprosila jsem Chavu a ta slíbila, že se naši (velmi bezprostřední kolegyni) pokusí držet od očekávané, vzácné návštěvy v bezpečné vzdálenosti. Nevyšlo to.

„Dobrý den, pane Arazíme!“, zahlaholila Fanča, když Tomáš Töpfer vstoupil na oddělení č. 26. Chavu a paní staniční polilo horko a okamžitě se snažily tuhle neřízenou střelu od hosta separovat. Ale to neznáte Fanču. Tak dlouho se těšila, až pozná svého hrdinu, že se nehodlala jen tak vzdát. A věřte, že Fanču rozhodně nešlo přehlédnout, přeslechnout, natož pak zadržet. Tomáš se ale vlídně podíval přes své brýle a začal vyprávět tak, jako by o natáčení Četnických humoresek ještě nikdy nikomu nevyprávěl.

Chava jednoho dne přišla na skupinu, zavětřila nepříliš pozitivní náladu v kolektivu a vymyslela, že by bylo fajn, kdyby každá z nás přišla s něčím, co ostatní zase probere k životu a nakopne do trochu lepší nálady. A tak jsem se zamyslela. Nikdy jsem nezneužívala své kontakty, které jsem nasbírala během těch let v médiích, ale nazrál čas. Ne zneužít, ale využít, požádat, zeptat se.. „Líná huba, holé neštěstí,“ připomněla jsem si své celoživotní krédo a napsala mail Tomášovi Töpferovi. Poznali jsme se asi před dvaceti lety, když byl mým hostem v Country rádiu. Padli jsme si do noty a od té doby jsme v kontaktu. Ne každodenním, možná ani ne každoročním, ale víme o sobě. Troufám si tvrdit, že jsme přátelé na dálku.

Odpověď na můj mail přišla v podstatě okamžitě. „V kolik hodin a jaký den tam mám být?“ Tahle jediná věta rázem nastartovala celé oddělení, včetně personálu, do neuvěřitelných obrátek a radostného očekávání a příprav. „Co si vezmu na sebe?“ lamentovala paní staniční, zatímco my jsme tenhle problém měly vyřešený okamžitě. Stačilo se ponořit hlouběji do válendy a vylovit lepší tepláky. „Musím ke kadeřnici!“, zděsila se Chava při pohledu do zrcadla a od té doby byla duchem nepřítomná. Nemohla se rozhodnout, jestli je její fialová hlava hodná takové vzácné návštěvy! Nebyla by lepší modrá? „Lucko, viď, že mě namaluješ?“ sesypal se dav na naši spolubojovnici vyhlášenou svým umem nalíčit každou tvář. A zatímco si Lucka zapisovala pořadník do svého provizorního kosmetického salonu, zbytek oddělení řešil: Jakou pomazánku má pan Töpfer asi rád, kdo nakoupí uzeniny, kdo udělá bramborový salát na chlebíčky, a co proboha kytky?! Budou se mu líbit růže? Nebo gerbery? „Musíme pozvat vedení!“, vykřikla staniční. „Taková návštěva tady ještě nikdy nebyla!“ „Proboha, jak to všechno stihneme!?“

Pozorovala jsem ten cvrkot s úsměvem a marnou snahou všem vysvětlit, že pan Töpfer je docela obyčejný chlap, kterému určitě bude stačit jen kafe, voda a příjemná společnost. Bylo to ale marné. Oddělení se dál chystalo na velkou slávu a já vnitřně prožívala ohromnou radost, že jsem dokázala zařídit takové hromadné těšení se. Mít se na co těšit je, podle mě, jedna z nejdůležitějších věcí v životě. (Natož pak v léčebně!)

To odpoledne, které s námi Tomáš strávil, se vrylo do paměti všech. Přinesl na oddělení radost, bezprostřednost, humor, ohromnou zásobu židovských vtipů a dar vyprávět. Ale hlavně dal najevo nám všem, alkoholkám, že jsme lidé. Přinesl povzbuzení a poklonu těm, které si svůj problém uvědomily a přišly ho řešit. Zatímco mnozí naši tzv. „kamarádi“ nad námi zlomili hůl a nestály jsme jim celé ty čtyři měsíce ani za smsku, pan Tomáš Töpfer si, bez velkého přemýšlení, udělal místo v diáři, sedl do auta, přijel do Dobřan, vyšlápl si těch mnoho schodů až k oddělení č. 26, dal si chlebíček s česnekovou pomazánkou a prostě tam byl s námi...