To (NE!)zvládnu sama..! (31.) Příběh slečny Vé..

Sedím opět na skupině, vedle sebe mám svůj Maják, zase se můžu dívat do jejích vlídných očí. Na druhé straně sedí slečna Vé.. a naproti Chava. Cítím, že svět je zase v pořádku. Přesto je to ale jiné, než před několika měsíci.

Tím, že se opakovaně vracím do Dobřan, se netajím, ba naopak. Včera se mnou jela (k mé velké radosti) i ta, kterou od začátku blogu nazývám mým Majákem. Jedna z mála z našeho turnusu, která abstinenci zvládá s úsměvem na tváři. Chava nás přizvala na skupinu, ale tentokrát jsme byly na druhé straně barikády a vyprávěly o tom, jak to venku zvládáme. Po mé levici seděla slečna Vé..

Říkám ji také Kulíšek. Kdybyste jí znali, pochopili byste proč. Když jsem nastoupila na léčbu, slečna Vé už tam pár dní byla a trochu jsem jí záviděla, že její spolunocležnicí je právě Maják. Status nejsympatičtějšího pokoje jim trochu kazila třetí obyvatelka, kvůli které jsme si časem musely přepočítávat kolečka salámu, kafe a tabák a ve finále byla kvůli svým nenechavým rukám z oddělení odejita.

Slečnu Vé bych vám popsala jako takový malý, roztomilý balíček obdařený tolika talenty, že kdybych měla alespoň jeden z nich, věřte, že svět by o mě už dávno věděl! Do tohohle balíčku, ale ten nahoře (a jen on sám ví proč) přihodil nesmyslnou míru nesebevědomí. Proč...? Je krásná, nádherně maluje, zpívá, fotí, je empatická, vlídná, připravená vždy každému pomoct. Že by právě proto? Je možné ustát tolik talentu? Je možné, s tak přátelskou povahou, utéct toxickým lidem, kteří moc dobře ví, že právě vás bude snadné zneužívat a manipulovat s vámi?

Slečna Vé to tedy, tak jako my ostatní z oddělení 26., poctivě řešila alkoholem. Přestože je jí jen něco málo přes třicet, toho reálného života tam venku si ještě moc neužila. Bohnicemi prošla už třikrát, hodně času strávila v komunitách a Dobřany teď dokončuje podruhé. Zažila několik temných chvil, kdy jí šlo o život a obávám se, že mezi nimi byly i takové, kdy tomu cíleně pomáhala.

Už dávno se nepozastavuju nad tím, kolikrát je jeden člověk schopen projít léčebnami. Je nutné ale rozlišit ty, kteří se tam vrací jen kvůli teplé posteli, jídlu zdarma a schovce před dluhy a úřady a ty, kteří to myslí vážně. Nicméně je ten návrat ven opakovaně sráží na zem, kde se tetelí ta zatracená flaška a nemůže se dočkat, až po ní sáhnou. Ale bojují a zkouší to znovu a znovu. A to je případ slečny Vé. Ona je to totiž někdy zatraceně dlouhá cesta k tomu, abyste si přestali lhát. A abyste radikálně změnili svůj život. Odstřihli toxické lidi a prostředí a konečně si uvědomili, že to VY jste důležití! Jen ať si ostatní prskají a pomlouvají, že jste se mezi ně vrátili jako sobec. Pokud to nepřijmou a nepochopí, věřte, že je v životě nepotřebujete.

Když jsme spolu, se slečnou Vé, trávily moji první a její čtvrtou léčbu, měly jsme velké plány. Já v ně pořád věřím. A jsem přesvědčená o tom, že jednou opravdu budu stát s mikrofonem v ruce a uvádět vernisáž obrazů, které namalovala tahle skvělá holka.

Na závěr si dovolím zveřejnit vzkaz pouze pro ni: „ Jestli zase strčíš ten svůj roztomilej ksichtík, tam kam nemáš, dostaneš ode mě na prdel!!“ :-)