To (NE)zvládnu sama..! (30.) Intermezzo - Druhorozený..

Ještě před pár měsíci bych o svém Druhorozeném nedokázala psát. Dnes už je situace jiná a já chci, aby můj příběh byl kompletní. Přesto, když se teď v myšlenkách zase vracím zpátky, chvějou se mi ruce.

Deník – den Devátý:

Emoce.. Tak jo.. Můj osmiletý mi oznámil to, co jsem očekávala, že se stane, v podstatě už od jeho narození. Všichni mi to říkali, já nevěřila. „Mami, chci se odstěhovat k tátovi do Prahy“. Něco, co sám nikdy nechtěl, ale máma je v léčebně..jupí! Konečně přišel ten DŮVOD! Zoufalství..mám pocit, že mě roztrhne ta bezmoc, že osmiletému nevysvětlím, jak to všechno bylo. Vztek! Kde jsou, sakra!, ty pověstné boží mlýny? Kdy už začnou mlít?? Jak to, že opět docílil svého?? Chlad.. Tak jo..tak si ho vem. Nenechám se zničit. Teď už FAKT NE! Smíření.. Druhorozený je chytrej kluk. Až se vrátím, zase si ho získám. Sebeovládání: „To je prima, že ti táta dal pod stromeček nové kolo, počítač, x-box a dron. Ten je hodnej..“ Ne, ani teď se nesnížím k tomu, abych o jeho tátovi špatně mluvila. Trpělivost.. vím, že se dočkám.

Druhorozený přišel na svět rok po té, co jsme přišli o Nenarozeného. Tentokrát těhotenství probíhalo, jak mělo. Žádná antibiotika, miminku se dařilo, akorát se ve finále nenatočilo tou správnou stranou (první náznak jeho pozdějšího rebelství a tvrdé hlavy), a tak jsme dopředu věděli přesné datum a čas jeho narození. Na tenhle porod budu hodně dlouho a s úsměvem vzpomínat. Můj porodník byl zároveň mým posluchačem v rádiu a byla neskutečná náhoda (nebo ne? :-)) , že zrovna sloužil, když jsem měla termín. Porod probíhal císařským řezem, takže jsme měli možnost komunikovat a dá se říct, že jsem se celou tu dobu uchichtávala, protože pan doktor byl velmi vtipný. „Paní Albrechtová, už vám někdy někdo řekl, že máte krásné tlusté střevo?“ zeptal se mě s rukama vnořenýma do mé dutiny břišní. „A nesmějte se pořád, nebo mi ujede ruka !“ Ta ruka mu nakonec ujela při šití, takže mám doživotní vzpomínku v podobě křivé jizvy. :-)

Když jsme si malého přivezli domů, Prvorozený, v té době šestiletý, si pořídil neštovice. Lepší načasování si nemohl vymyslet a tak jsme ho, v obavě o miminko, vyslali k babi a dědovi do Plzně. Už tenkrát se ve mně začaly objevovat obavy, jak to bude. Zvládneme situaci: moje dítě – tvoje dítě – naše dítě? (tatínek Druhorozeného má ještě dceru z prvního manželství, která v té době žila s maminkou, dnes už je to dospělá holka). Dokážeme se oba chovat ke všem dětem stejně a bez rozdílů?

Nezvládli jsme to. Alespoň já to tak cítila a ničilo mě to. Ale nikdo si se mnou o tom, co prožívám, nepovídal. Tak jako moje máma, ani M. to neumí. Byla jsem nešťastná, vyčerpaná, nevyspalá a když jsem přestala kojit, začala jsem si sem tam kupovat víno. Pak becherovku. V té době jsem to ale ještě měla pod kontrolou. Nicméně to byla první vlaštovka mé pozdější závislosti. Hodně jsme se hádali a věřte, že by nebylo moudré, kdybych tady popisovala, co vše se odehrávalo. Nicméně, když za mnou jednoho dne přišel uplakaný Prvorozený s otázkou: „Maminko, proč ti M. říká, že jsi debil?“, rozhodla jsem se odejít. Během jednoho dopoledne jsem sbalila patnáct let života v Praze do pár tašek, osmiměsíčního i šestiletého a vrátila se k rodičům, do svého dětského pokojíčku v Plzni. Další roky pak byly jako na houpačce. Soudy, sociálka, nátlak.. pak zase období klidu a po pár měsících opět propad a zlo. Dokonalé klima pro rozvíjející se závislost. Jak to dopadlo, už víte.

Chtěla bych říct holkám, ženám, ale i mužům, kteří cítí, že ve vztahu není něco v pořádku, že se to dá třeba nazvat psychickým týráním, odejděte! Jde to. Odchodem to zřejmě hned tak neskončí, ale je to začátek. Já to zvládla. Trvalo to osm let, než se vše úplně vyhrotilo, podělalo, řešilo a dnes už můžu říct vyřešilo ke spokojenosti všech. Je mi čtyřicet šest, jsem mnohem silnější a můj život se konečně nasměroval tím správným směrem. Když se ohlížím zpátky, všechny ty útrapy a bolest za to stály. Jde to zvládnout a řešit. Jen musíte chtít.