To (NE) zvládnu sama...! - 3. část Kousek slávy v Dobřanech

Přišla jsem na oddělení v době Vánoc. A hned neprozřetelně řekla, že umím zpívat. Holky (v Dobřanech zvané alkoholky) zrovna v té době už několik týdnů nacvičovaly koledy. A tak jsem byla přizvána ke spolupráci.

Vědět dřív, že naše vystupování vyvrcholí v místním kulturáku, kde v prvních dvou řadách budou sedět chlapci z oddělení 24 (alkohol, drogy a tak dále) se založenýma rukama a výrazem „tak se , dámy, ukažte“, asi bych do toho nikdy nešla. Ale jsem přece profík zvyklý na pódia a lecjaké publikum, tak mě tihle hoši nemůžou rozházet. Pravdou ale je, že jsem měla po mnoha letech při veřejném vystoupení (ano, pojďme to tak nazývat i s ohledem na to, že víme, kde se odehrávalo )..trému.

Nicméně začaly jsme tím, že jsme chodily po nejrůznějších odděleních a pokoušely se rozdávat radost a trochu té vánoční atmosféry. Bylo to dojemné a strašně poučné. Hlavně na oddělení babiček, které nás vlastně asi ani nevnímaly, ale pro nás bylo důležité to, co nám špitla Chava.. „Dobře si je prohlédněte….takhle vypadá alkoholová demence. Tyhle babičky taky bývaly učitelky, inženýrky… bohužel nepřestaly včas pít“..

Ale abych uzavřela povídání o tom našem turné. Nakonec jsme slavily úspěch a i ti hoši ze „Čtyřiadváci“ zjihli a Rolničky už zpívali s námi (ve stoje). A ještě dlouho po vystoupení po nás pokřikovali, jak to bylo skvělé a byly jsme za místní hvězdy.(což není zas až tak velký problém..).

Mimochodem, jedno z pravidel pobytu v léčebně je nekamarádit se s pány. Než jsem pochopila, jak je to myšleno, bála jsem se jim i odpovědět na pozdrav. Abych neporušila pravidla. To já nerada, jsem tak vychovaná. Všude chodím včas a tak dále. Postupem času jsem ale tohle pravidlo pochopila. Léčebna je , samozřejmě, plná nejen alkoholiků, ale i deviantů, vrahů… někteří mají pobyt na doživotí. A nikdy nevíte, co třeba jen úsměv a odpověď na pozdrav může spustit. No a samozřejmě taky není žádoucí se na léčbě zamilovat. Páč, jak říká Chava.. jsme emočně nestabilní a doporučeno je (po ukončení léčby) dva roky „men´s – free!“. Což vás strašně potěší, když je vám 46 !

Když už jsem nakousla ta pravidla, tak to nejhlavnější je, samozřejmě, nepít. Časem ale zjistíte, že jsou takoví „borci“ (i borkyně), že tu flašku dokážou propašovat až na pokoj. A bůh ví co ještě. Pak je to samozřejmě rychlé. Okamžitě pryč a nezabírej tu postel někomu, kdo to s léčbou myslí vážně.

Každý den si píšete deník, kde můžete (musíte) všechno napsat. Vysypat ze sebe emoce. A dostáváte za to body ! Fakt… Nejvíc jsou tři, ale k těm se nepropracuje hned tak někdo. Jak tam nejsou emoce, máte maximálně dvojku. Na to jsem se strašně moc těšila, protože píšu ráda , ale po dvou měsících už jsem i já měla problém s tím, co tam sakra zase napsat… (ale body potřebujete, protože chcete chodit do města na vycházky). Teď je deník pro mě cenná vzpomínka a vztyčený ukazovák… (ano, ukazovák!!).

V Dobřanech se taky pořád uklízí. Myslím, že za ty čtyři měsíce jsem profík ve vytírání podlahy, mytí schodů atd., ale všechno to má svůj důvod. Je potřeba mít režim. Bez toho abstinence není možná.

V příštích dílech už se rozepíšu o skupinách, pracovních terapiích, věčném sázení paprik a rajčat, vycházkách, dovolenkách. Teď musím končit, jdu uklízet.

Jo a ještě jedna věc...v Dobřanech strašně a pořád fouká… takže pokud plánujete pobyt na podzim, vezměte si minimálně dva kulichy!