To (NE)zvládnu sama..! (29.) V kůži těch druhých..

Zpracovávám zklamání. Dřív jsem ten proces urychlovala vodkou, teď psaním. Ocitla jsem se na druhé straně barikády. V situaci, kterou zažívají ti, kteří jsou alkoholikům nejblíž. Rodina, děti, přátelé.

To, že Chava má vždycky pravdu, jsem zmínila už několikrát. Nedodržela jsem jednu jedinou věc, před kterou nás varovala. „Až budete venku, nesnažte se pomáhat těm, které tady máte za kamarádky. Nebuďte s nimi v kontaktu.“ Přišlo mi to strašně drsné a nechápala jsem, proč bych měla odstřihnout lidi, kteří mi jsou čtyři měsíce nejblíž. Teď už to vím.

Do seznamu mi přibyl další člověk, kterému už nikdy neotevřu dveře. Není to sobectví, je to pud sebezáchovy. Nelze otevírat donekonečna. Vžívám se teď do vás, rodin a přátel alkoholiků a kladu si, spolu s vámi, otázku. Jak dlouho se ty dveře dají znovu a znovu otevírat? Kolikrát lze dát důvěru? Kolikrát se vyrovnat se zklamáním, že to opět bylo k ničemu?

Ta, které jsem nejen dala důvěru, ale pozvala ji i do našeho domova, připravila jí postel, nakoupila kafe a nabídla azyl, než půjde do svého.. se přestala ozývat. Tohle je jeden z varovných signálů, že se něco děje. Zprávy, které posíláte, se dotyčnému nezobrazují mnoho hodin, nebere telefon, v tom lepším případě pošle sms, že se ozve později. Člověk, který nemá zkušenost s tím, jak alkoholici jednají, se přirozeně začne bát. Vymýšlí všemožné černé scénáře, co se mohlo stát. Bojí se...donekonečna se snaží o jakýkoliv kontakt, informaci, obvolává kamarády a modlí se, aby u dveří nezazvonili poslové špatných zpráv. My, co tu zkušenost máme, víme.. Protože to samé jsme dělali našim blízkým.

Intuitivně jsem už několik dní cítila, že něco není v pořádku. Přesto jsem sama sebe pořád přesvědčovala, že tak obrovskou šanci a podporu, kterou dostala nejen z mé strany, přece už nezahodí. Je chytrá, rozhodla se konečně pro změny, které jí dají šanci na lepší život. Zahodila...

A víte, co teď cítím? Chlad a ledový klid. Já si totiž můžu dovolit ji odstřihnout. A myslím si, že v určité fázi si to můžete dovolit i vy… Prošla jsem první léčbou, abstinuju už téměř rok a dělám všechno proto, abych důvěru, kterou jsem získala zpět, už nikdy nezradila. Každé klopýtnutí mých spolubojovnic mě paradoxně posiluje a utvrzuje v tom, že jsem to vzala za správný konec. A opět jsme u toho, že dokud se, milé alkoholky, nebudete striktně řídit tím, co vám v léčebně říkají a radí, dokud budete lhát jim, ale i sami sobě, nikdy té abstinence nedosáhnete. A budete se pořád vracet a vracet, až se jednoho dne už nevrátíte….Je to pár měsíců co z Dobřan odešla jedna báječná, veselá ženská, kterou jsme všechny milovaly pro její humor a bezprostřednost. Léčebnu opouštěla vyzbrojená těmi samými radami, jako já a všechny ostatní. Neposlechla...a teď už jí můžeme jen nosit květiny na hrob...

Ta, o které píšu, před dvěma týdny ukončila svou šestou léčbu. Je jí čtyřicet.. Netroufám si odhadnout, jak tenhle příběh dopadne. A přestože ty dveře nejen zavírám, ale i zamykám, přeju ti hodně sil a štěstí…. Milá paní Há...