To (NE)zvládnu sama..! (26.) Intermezzo – Nenarozený…

Je to už deset let, ale často mě napadá jaký by asi byl. Byl by to zase kluk, nebo holčička? A měl by vůbec šanci být zdravý?

Lhala bych a byla zbytečně patetická, kdybych tvrdila, že na své nenarozené dítě myslím každý den celých těch deset let. Ale teď, při psaní, se hodně vracím do minulosti a vytahuju věci, které jsem se celá ta léta snažila zapomenout, zašlapat někam hodně hluboko, anebo se s nimi alespoň smířit. Všechny ty události, které byly jako patníky na mojí cestě k lahvi vodky.

Prvorozenému byly asi tři roky, když jsem se znovu bláznivě zamilovala a po nějakém čase opět vdala. Tenhle vztah by vydal na samostatný blog a časem se o něj alespoň otřu, protože to je, a vždycky bude, velmi citlivé téma. Dnes se ale vracím k události, která je pro každou ženu, (není-li nějak narušená), bolestivá.

Když jsem si dalšího důležitého muže mého života brala, měla jsem zápal plic. Byl docela zrádný, téměř jsem ani nekašlala, jen jsem se cítila slabá a unavená. A protože jsem držák a u doktora se zjevím tak jednou za pět let, nějak jsem to neřešila. Svatba i v tom vedru, které tenkrát panovalo, proběhla relativně v pořádku, jen při focení už jsem téměř kolabovala a rozhodla se, že hned jak to budeme mít za sebou, tak si k tomu doktorovi přece jen zajdu. A nebyla bych to já, abych si nepořídila něco speciálního. V mých plicích se hádal zápal plic se zánětem průdušek a byla mi nasazena dvoje antibiotika. A pár dní na to jsem zjistila, že jsem těhotná.

Byla jsem nadšená, že Prvorozený nebude vyrůstat jako jedináček, ale moji a manželovo radost brzy rozmetala moje mamka. Ta celý život pracovala jako dětská sestra a na rozdíl od nás věděla, že těhotenství a dvoje antibiotika nejdou dohromady. My jsme ale byli zatvrzelí a naštvaní. Že nám to nepřeje. Že přivolává katastrofu v podobě postiženého dítěte. „Jako by ti nestačilo, že první dítě máš epileptika! Chceš , aby to druhé na tom bylo ještě hůř?“ Nahlodávala mě často mamka a samozřejmě měla pravdu. Ale já chtěla věřit tomu, že podruhé se mi něco podobného už přece nemůže stát. Kde by byla spravedlnost?? A tak jsem dál užívala antibiotika a začínala se těšit na to, jak mi už brzy zase budou těsné kalhoty.

Asi ve čtrnáctém týdnu těhotenství jsem jela k Apolináři na kontrolu. Při ultrazvukovém vyšetření jsem se s láskou dívala na monitor na tu malou fazolku, ze které má být za pár měsíců můj Druhorozený. Paní doktorka se ale po chvíli přestala usmívat. „Paní Albrechtová… srdíčko netluče..“ V hlavě se mi v tu chvíli začaly hádat dvě Veroniky. Ta realistická a rozumná říkala: „Buď ráda, že se to takhle vyřešilo. Nemusíš se dalších šest měsíců bát, jestli to bude zdravé!“ Veronika – matka ale uvnitř zoufale brečela.“ Umřelo mi dítě…“ „Ještě to nebylo dítě!“, křičela na ní realistka. „Jsi jako moje máma! Jsi tvrdá a necitlivá!“ bránila se ta zlomená. „Ale tvoje máma měla pravdu!“ Ano...mámy mají vždycky pravdu…

Na vyšetření jsem byla v pátek a v pondělí jsem se měla vrátit na přerušení těhotenství. Celou cestu domů jsme mlčeli a mně se honilo hlavou, jak ten víkend asi bude vypadat. Jak zvládnu, že uvnitř mě už nežije ten, který, sakra!, žít měl. Dokážu se usmívat na Prvorozeného, když vím, že za dva dny budu neúplná?

V pochmurné náladě jsme se vrátili domů a když se za námi zavřely dveře, dostala jsem takové křeče do břicha, až mě to posadilo na zem. A já v tu chvíli věděla, že příroda se nade mnou smilovala a ušetřila mě víkendového trápení. Manžel mě okamžitě odvezl zpátky do nemocnice a tam během pár minut skončil krátký příběh mého Nenarozeného..