To (NE)zvládnu sama..! (25.) „Jdu se jenom na chvíli projít..“

Oznámila nám jedno odpoledne Petra. A pak už jsme jí nikdy neviděly. Za dobu svého pobytu v léčebně jsem předčasné odchody, nebo útěky holek zažila několikrát.

Petra přišla do Dobřan se závislostí na kratomu. Já o tomhle indonéském „pokladu“ do té doby nikdy neslyšela a Petra byla historicky první na oddělení 26. se závislostí právě na téhle „zázračné“ bylině. Nebo spíš nebezpečné droze?

Byla zvláštní. Další chytrá ženská v mém věku (čtyřicátnice až padesátnice na oddělení jasně vedly). Ale něco mi na ní nesedělo. Nevím, jak to popsat, ale byla až nepřirozeně přeslušná a nešlo přehlédnout, že téhle (před časem určitě velmi inteligentní) ženské kratom pořádně zacvičil s mozkovými buňkami. Ale nesoudily jsme. První dny na oddělení nejsou pro každého tak snadné, jako byly třeba pro mě.

První skupina s holkou závislou na kratomu byla velmi zajímavá nejen pro nás alkoholky, ale i pro Chavu a paní psycholožku. I ony doteď o kratomu jen četly, nebo slyšely. Nebudu tady dopodrobna rozebírat co tyhle tablety vlastně umí (v tom dobře pomůže přítel Google), chtěla bych jen říct těm, kteří kratom objevili a myslí si, že je bezpečný a bezva kamarád, že se mýlí. Poznala jsem totiž zoufale závislou holku s totožnými abstinenčními příznaky jako u alkoholu. Holku, jejíž touha po kratomu byla zřejmě mnohem silnější, než pud sebezáchovy a ani ne po čtrnácti dnech zmizela, aniž by komukoliv cokoliv řekla. Prostě se šla projít po areálu a od té doby o ní nic nevíme.

Čím déle jsem v léčebně byla, tím snadnější pro mě bylo odhadnout u nově příchozích, jak dlouho se asi mezi námi zdrží. Největší, nebo spíš nejrychlejší, rekordmankou byla paní Jitka, která s námi pobyla jednu noc. Tahle zralá šedesátnice přišla na svoji druhou léčbu po pěti letech. Byla hodně rozklepaná a mimo, ale všechny nás přesvědčila, že je to nedávným úmrtím v její rodině, ze kterého se ještě nevzpamatovala. A tak jsme s ní soucítily a nepřehlédnutelně třesoucí se ruce a zpocené čelo jsme připisovaly prožitému stresu. Ráno se už ale klepala celá paní Jitka a všem nám tzv. „doteklo“, že tohle není stres. Tohle je absťák jak z učebnice pro mediky vystřižený. A tak paní Jitka trochu posnídala, vzala své ještě nevybalené kufry, podepsala reverz a zmizela nám ze života.

Nikola odešla po třech měsících, když se přišlo na to, že za její lesknoucí se oči nemůže chřipka, ale flaška vodky tajně propašovaná až na pokoj. Světlana se nevrátila z dovolenky, Katka s Martinou ohrnovaly nos nad celým programem. Na co psát deníky a úvahy? Proč mluvit na skupinách? Dodržovat pravidla? Nesmysl. Buzerace. Reverz a pryč.

Když teď vzpomínám na všechny ty předčasné odchody, jsem ještě víc pyšná na svůj diplom, který dostane každá, která léčbu dokonči. Připíchla jsem si ho na nástěnku vedle diplomu z pionýrského tábora za první místo v chůzi na chůdách a denně mi připomíná, že já to dotáhla až do konce. A taky to, že diplomem to nekončí, ale v podstatě začíná.

Na závěr mám vzkaz pro všechny, kteří léčbu právě podstupují a mají zdrhací úmysly: „Sakra, kousněte se a přestaňte podepisovat ty reverzy! Opravdu to stojí za to!“