To (NE)zvládnu sama..! (24.) Příběh Paní Há…

„Máme příjem a je to k vám na pokoj!“ Oznámila nám radostnou novinu sestřička, když rozrazila dveře našeho skromného příbytku a na volnou postel hodila nové povlečení.

V té době jsme na pokoji byly stále jen tři. Já, Máma a Jitka, která měla jít domů za pár dní a tak jsme si užívaly víc soukromí a místa. Ale hlavně jsem se už znaly a velmi dobře spolu vycházely. Takže je asi jasné, že jsme nesršely zrovna nadšením, že za pár hodin budeme už v plném počtu. Každý příjem provázelo hodně očekávání a obav. Jaká asi bude? V jakém stavu přijede? A bude se mýt…?? (No, nedivte se, není to zas až taková samozřejmost, že všechny ženy jsou čistotné a dodržují základní hygienu..).

Do poslední minuty jsme doufaly, že si to dotyčná rozmyslí a nepřijede, což se stávalo poměrně často, ale doufaly jsme marně. Když jsme se, s Mámou, vracely ze skupiny a přišly na pokoj, stály u volné postele dvě igelitky s oblečením. „No, ty vole..“ vydechla máma. „Co tohle bude za socku?“ Já lidi nesoudím podle tašek, ale upřímně.. dvě pochybné igelitky ani ve mně nevyvolaly zrovna velkou vlnu optimismu.

A pak přišla. Paní Há… Znáte ten pocit, když někoho vidíte poprvé v životě, podíváte se mu do očí a hned víte, že to bude dobrý? Že vám právě vstoupil do života člověk, u kterého si přejete, aby z něj už nikdy nevystoupil? Tak to se mi u téhle dámy s igelitkami stalo. Paní Há, krásná , mladá černovláska s chytrýma očima. Do Dobřan ji přivezli sanitkou z libereckého detoxu. A přestože ještě nebyla úplně ve své kůži a pořád se trochu klepala, byla strašně fajn. Máma si ji prohlížela přísným pohledem (trochu jsem ji podezírala ze žárlivosti), ale pak najednou váhavě řekla:„ Neznáme se odněkud?“ Chvíli se pak obě zkoumaly navzájem, až došly k radostnému poznání, že už , před lety, spolu jednu léčbu absolvovaly. To bylo nadšení na pokoji č. 2! Máma ji tudíž vzala na milost a já věděla, že zase bude dobře.

Přezdívku „Paní Há“ jsem nevymyslela já, ale sestřička, která vzdala veškerou snahu o vyslovení příjmení naší nové spolubydlící. Chvilku to zkoušela a pak odevzdaně pronesla: „Víte co, já vám prostě budu říkat paní Há“. A už jí to zůstalo :-).

Na začátku blogu jsem slíbila, že budu psát o svých spolubojovnicích, abych prolomila nejen stigma léčebny, ale i označení „alkoholička“. Že alkoholičky nejsou jen ty „socky s igelitkami spící ve stanu pod mostem“, ale v převážně většině normální , chytré ženské. A právě taková je paní Há. Devětatřicetiletá , inteligentní holka, která pracovala na vyšších pozicích, překládala z angličtiny, má přirozenou autoritu, organizační talent… tak co se, sakra, mohlo stát?

Cesta paní Há ,vedoucí k lahvi s chlastem, začala už v dětství . Táta agresivní alkoholik, který maminku mnohokrát zmlátil tak, že skončila v nemocnici a on ve vězení. Starší bratr se narodil jako mentálně postižený, mladší (alespoň jak já jsem to pochopila) zdědil agresivní sklony po otci a kladný vztah k marihuaně. A paní Há se ,ve svých dvanácti letech, ocitla v roli matky a musela se starat. O domácnost, o mentálně postiženého bratra, prostě o všechno. A tak se není co divit (nebo alespoň já se nedivím), že když začala v šestnácti chodit s holkama na diskotéky, zachutnalo jí pití. Možná ani tak nezachutnalo, jako přinášelo možnost odpojit na několik hodin hlavu od starostí a žít chvíli bezstarostný život.

Když se paní Há odpoutala od rodiny, následovalo to, co nutně muselo přijít a co i já velmi dobře znám. Přitahovala špatné muže. Starala se, platila za ně, omlouvala je, ale oni jí to nevraceli. Využívali jí. A tak pila dál. Ale protože je to inteligentní holka, věděla, že se musí léčit, nebo se zničí. Léčbu podstoupila už několikrát. Vždycky udělala tu chybu, že se vrátila do toxického prostředí, k toxickým lidem. A tak to zkoušela znovu a znovu. Najde se jistě spousta lidí, kteří ohrnou pohrdavě horní ret a zlomí nad ní hned několik holí najednou, když se dozví, že paní Há ukončila už svoji šestou léčbu. Lamte si...to je vaše volba. Ale vy nevíte, co víme my. Není to ani vaše, ani naše chyba. Naše světy se prostě už neprolínají. Jsme jiné, jsme silnější a nebudeme se obhajovat donekonečna. Pak nás ale nepomlouvejte, že si s vámi už nemáme (a nechceme) co říct.

Paní Há je mojí první opravdovou přítelkyní v životě. Nikdy jsem takhle blízkého člověka neměla. Teď je na dobré cestě, protože poprvé udělala opravdovou změnu. Jedině změna, někdy velmi radikální, pomůže alkoholikovi k trvalé abstinenci. A Paní Há to vzala z gruntu. Opouští rodný Liberec, odstřihla se od toxického partnera, stěhuje svůj život do Plzně. V momentě tohohle rozhodnutí se jí najednou začalo dařit. Přichází k ní samé dobré věci. Bylo to skvěle načasované. A já jsem šťastná, že ji budu mít nadále ve své blízkosti a životě.

Co říct na závěr…? Všem bych přála, abyste Paní Há mohli znát..