To (NE!)zvládnu sama..! (20.) Tam za tou zdí...

Čtyři měsíce v léčebně by se, samozřejmě, snášely mnohem hůř, pokud byste sem tam nemohli vyrazit do „světa za bránou“. Když už se vám to povede, tak věřte, že i Dobřany vám připadají jako báječné velkoměsto.

No...alespoň na těch prvních vycházkách. Jelikož oddělení závislostí je oddělení otevřené, tak máte možnost, kdykoli máte čas, procházet se po areálu léčebny. Ale ruku na srdce.. chodit se denně dívat na kozy (se suchým chlebem v kapsách) k ceduli „NEKRMIT!“ vás za chvíli omrzí. Zrovna tak pohled na čtyři pávy, ze kterých stejně většinou vidíte jen pár brk. Dřív se prý pohybovali volně po areálu, ale zřejmě byli příliš velkým pokušením pro milovníky Mayovek a tak je v jejich vlastním zájmu zavřeli do nepříliš velké voliéry. A mám-li být upřímná, bonus také není to, jaké typy potkáváte. (To vám fakt dojde, že nejste na promenádě ve Španělsku.) Na některé si časem zvyknete, jsou neškodní a vídáte je každý den na stejném místě. Otravnější je sorta těch, kterým na téměř každém kroku s úsměvem (později už s vražedným výrazem) , odpovídáte : „Ne, nemám cigarety, ani drobné na kafe! Sama mám málo.“. A sem tam potkáte týpky, ze kterých vám přejede mráz po zádech a připravujete si únikovou cestu.

Takže je celkem logické, že se o to víc snažíte dodržovat pravidla a neschytat žádného mínusáka. Protože je-li mínusák, není v dalším týdnu možnost vycházky. (Musím ale říct, že poslední měsíc mého pobytu už mi to bylo jedno, protože jsem dávno věděla, že Dobřany velkoměsto rozhodně nejsou a nic nového už tam, při sebelepší vůli, neobjevím.).

Před svou první vycházkou jsem od holek dostala přesný popis cesty, jak se do města dostanu. Už jsem se zmiňovala o tom, že jestli jsem opravdu něčím nebyla obdařená, tak je to orientační smysl. Dokonce jsem si i stáhla Mapy.cz do mobilu! Trochu jsem ale pozapomněla, že ani čtení v mapách není moje silná stránka, takže jsem neomylně trefila úplně jinou cestu, než jsem měla. A to je fakt umění, protože z léčebny do Dobřan moc cest nevede. Vlastně jen dvě. Ale ta radost, když jsem konečně dorazila a našla vysněný Penny market a mohla se svobodně pohybovat mezi regály a koupit si konečně rohlíky! (Z pečiva totiž frčí na oddělení jen chleba. Když dorazí rohlíky je to téměř svátek a výzva k tomu zapomenout, kdo je kamarád a svést bitku alespoň o jeden.) Další pravidelnou zastávkou na vycházkách je místní Vietnamec, sekáč a bankomat. (Máte-li to štěstí, že vám ještě něco zbylo na účtu.) A pro kuřáky, samozřejmě, prodejna tabáku.

Musím vzpomenout jeden úsměvný okamžik (pro mě tedy každopádně, ale dotyčná se určitě trochu zapotila) . Věřím, že mi odpustí, že o tom píšu, ale v kontextu toho, že jste alkoholik na léčení jsem se opravdu dobře pobavila. Na jedné z vycházek jsem si to namířila do zmíněného obchodu s tabákem. Prodávají tam ale také stáčené víno a vůbec regály jsou plné alkoholu. Tedy místo, kam bysme, my holky z Šestadváci, vůbec neměly chodit, abychom nebyly v pokušení! Vejdu tedy dovnitř a přede mnou stojí dáma s objemnou taškou, do které dává petky se stočeným bílým vínem. Když tam strká asi čtvrtou, podívá se na mě a zrudne: „Jéé, Veroniko, co vy tady? My máme dneska večer oslavu, víte?“.. A já s žertem odpovídám: „Ale no tak, paní staniční, tyhle výmluvy já dobře znám! Víte , kolikrát jsem je za svoji alkoholovou kariéru použila?“ Nakonec jsme se tomu zasmály, slíbila jsem, že to nikomu neřeknu (o tom, že to jednou bude použito v blogu, jsem taktně pomlčela), popřály jsme si hezký víkend a paní staniční nadzvukovou rychlostí opustila obchod a jsem přesvědčená o tom, že si po tomhle zážitku z těch několika litrů vína, nedala ani skleničku. ( Doufám, že po těchto řádcích i nadále zůstáváme přáteli, milá paní staniční :-) )

Z vycházky se samozřejmě musíte vrátit včas, nesmíte propašovat žádný alkohol , ústní vodu atd. Sestřička zkontroluje tašky, dá vám dýchnout a pak už se můžete radovat z rohlíku se šunkou. Jednou mě po návratu kontrolovala sestřička..říkejme jí třeba Míša.., dala mi dýchnout, chvíli vyčkávala a pak s velmi vážným výrazem pronesla: „No… 0,3 promile..!“ . Myslím, že jsem v tu chvíli zrudla jako před pár hodinami paní staniční v Tabáku a přestože jsem věděla, že jsem si nikde nepřihnula, zmocnila se mě panika a začala jsem koktat, že to není možné, zkuste to znovu atd. (Byl to asi takový pocit, jako když do tramvaje přistoupí revizor a přestože máte jízdenku, stejně znervózníte..) Míša se usmála, plácla mě po rameni a praví: „Dělala jsem si srandu!“ To, že mi z tohohle zážitku to koktání skoro zůstalo, jí bylo evidentně jedno. Ale Míšu jsem měla a mám moc ráda. Šprýmařku… :-)

Další stupeň svobody při léčbě jsou dovolenky, tedy víkend doma, ale o těch zase příště….