To (NE) zvládnu sama...! - 2. část Nastupuji do Dobřan. Jedu se léčit.

My, alkoholici, máme obecně špatné spaní. Když nepočítám těch pár hodin kómatu po lahvi vodky… Noc před mým nástupem na oddělení č. 26 jsem ale spala jako miminko.

Ráno 19. prosince 2023 jsem se probudila úplně klidná.. Jak je to možné..? Sakra, vždyť bych měla stresovat ! Jdu se nechat zavřít na čtyři měsíce do Dobřan! Haloo, do Dobřan! Na to místo, o kterém jsem tolikrát žertovala, že si tam jednou rezervuju síťové lůžko… Opouštím své děti…! A já se jako probudím v klidu…?

Ty jo… Výčitky svědomí, že už se nemůžu dočkat, až za sebou zavřu dveře bytu, který měl, ale nepřinesl nic moc dobrého. Těším se, až se rozloučím s našima. Jo, s těmi, kteří mi pořád pomáhali a pomáhají.

Během cesty se naši trochu chytli (táta špatně odbočil)...a já, se svým sbaleným kufrem, se zase usmívala… že je vše v pořádku…Stejně jako když jsem v první třídě nastupovala do nemocnice se zápalem plic a nechtěla, aby máma byla smutná….Stejně jako u mikrofonu, když mi do studia chodili vystresovaní hosté, já dostala poplácání po ramenou „ty jsi profík, Veroniko, ty je zvládneš“.. Hosté pak vždy odcházeli nadšení, jak to bylo příjemné a uvnitř mě se vše svíralo, brečelo a třáslo se.. Byla jsem vyčerpaná, ale usmívala jsem se.

Jsme v Dobřanech. Drkotám si s tím kufrem po chodníku směrem k oddělení 26 a trochu se obávám, s kým budu bydlet.. Na lavičce (později pochopím, že to je kuřárna, kam budu taky tak ráda běhat) sedí dvě slečny.. Mladé holky... jedna nemá zuby… Bezva...to jsem přesně chtěla… uff..! (později se z téhle holky stane jedna z mých nejbližších… se sakra těžkým osudem…).

Takže jsem se nezhroutila a vešla. Mimochodem .. příliš mnoho schodů…! Ale moje stehna a zadnice to za pár dnů ocení. Nezhroutila jsem se ani po zjištění, že náš pokoj rozhodně není Hilton, a že nemá místo na skříně… tudíž si čtyři měsíce budu skladovat věci pod… no, pod zadkem…. V posteli. Nedostalo mě ani to, že už po obědě došel toaleťák (fasují se dvě roličky na den :-) a k večeři byla krupicová kaše. Stala se mi totiž, po mnoha letech, mnohem důležitější věc. Já se zase smála. Upřímně…. A ještě jedna věc… Mohla jsem mluvit bez té zatracené moderátorské pózy. Mohla jsem holkám, které jsem ještě vůbec neznala, na tom cigáru, všechno říct… A ony se usmívaly a souhlasně pokyvovaly hlavami, protože věděly…..

Nechci být patetická, sama to nemám ráda, ale já 19. prosince získala druhou rodinu…