To (NE!)zvládnu sama..! (18.) „Prosím, nekupuj si tu flašku!“

Říkala jsem si v duchu, když jsem dnes stála u pokladny u mého, ještě před pár měsíci hodně oblíbeného (rozuměj - alkoholem zásobeného), Vietnamce. Neříkala jsem to ale sobě.

Zahlédla jsem v obchodě známou, která mi svými pohyby a touhou být strašně nenápadná, velmi připomínala mě ještě tak před rokem. A protože jsem všechny ty finty znala, schválně jsem jí po očku sledovala a byla jsem zvědavá, jestli na konci své pouti sáhne u pokladny po lahvi čehokoliv. Tipovala jsem ji na víno.

V duchu jsem té dámě napovídala: „U pokladny je hodně lidí, prohlížej si ještě chvíli regály..“ Opravdu se zastavila a dlouze vybírala a očichávala aviváže, nakonec nerozhodně zakroutila hlavou a nekoupila žádnou. „Vrať se ještě pro dva rohlíky, ta fronta tam pořád je“, pokračovala jsem v nápovědách. A známá lesklým pohledem nervózně zhodnotila počet lidí u pokladny a šla vybírat paštiku. A já zase radila: „ Kup jenom Májku, určitě nemáš víc jak dvě stovky a musí ti zbýt na tu flašku.“ Nakonec ani ta Májka z toho nebyla , ale prohlédla si ještě konzervy pro kočky, polštáře a pastelky a konečně zamířila k pokladně. Tak schválně… Když už přišlo na placení (nešlo si nevšimnout třesoucích se rukou) a já myslela, že jsem sama se sebou prohrála sázku, plácla se do čela ve stylu „já zapomnětlivá!“ a sáhla po lahvi rumu. A já jí v duchu naposledy poradila. „Tak ještě přidej historku na téma : u nás vánoční cukroví tradičně pečeme v září a já bych bývala byla zapomněla na to nejdůležitější..!“. Neřekla nic, rychle sbalila nákup a se zjevným pocitem úlevy z obchodu téměř utekla.

Já jsem odcházela rozpolcená. Na jednu stranu spokojená s tím, že já už nejsem ta, která se musí schovávat a být nervózní, jestli mě neuvidí někdo známý. Že si nemusím připravovat případné výmluvy, proč je zase v mém nákupním košíku, mezi koblihami a eidamem, flaška vodky. Že se můžu tomu našemu klukovi Vietnamskýmu podívat do očí a nebát se, jestli nepronese v nevhodný okamžik větu: „Vodka dneska ne?“ (to se mi fakt jednou stalo, když jsem kupovala jen pečivo a tím toho za pokladnou velmi překvapila a sebrala mu zřejmě jakousi jeho téměř každodenní jistotu.) Den co den si prostě uvědomuju, jak skvělé je nemít potřebu a chuť pít. A těch peněz co člověk ušetří!

No a na druhou stranu se mi udělalo hrozně smutno a beznadějno z toho, že bych té známé a nejen jí strašně ráda pomohla! Chtěla jsem za ní běžet a zeptat se jí: „Stojí ti to za ty nervy? Fakt tě baví měnit ob den krámy, kde si ten chlast kupuješ, protože se, sakra!, stydíš?“ „Ty víš moc dobře, že teď ti bude chvíli fajn...už jen to, že si tu flašku neseš domů, tě uklidnilo...ale taky se už teď bojíš toho, jak ti bude ráno, viď..? A že ten kolotoč trapnosti a studu budeš muset absolvovat zas. A další den zase..“ Měla jsem chuť jí popadnout , zacloumat s ní a vyprávět jí o tom, že jsem taková taky byla, ale už nejsem… Že jí můžu pomoct… Jenže moc dobře vím, jaké to je, když vám rodina, kamarádi, kolegové naznačují, že máte problém a musíte s tím něco udělat. Ale pokud se nerozhodnete sami, je to marná snaha a plýtvání silami těch, co vás mají rádi.

V léčebně jsme hodně řešily, jestli až budeme venku, budeme mít odvahu na to, říct lidem kolem sebe, kde jsme ty čtyři měsíce byly. Komu ano a komu ne…. Hodně holek se rozhodlo, že do toho nikomu nic není, že si vymyslí služební cesty, dovolené atd. Mně ale zase pomohla jedna rada terapeutky Chavy: „Drtivá většina lidí to ocení, že jste se byly léčit, že jste to daly. A ten, kdo bude mít negativní rekaci, má buď sám problém s pitím, nebo někdo v jeho blízkém okolí..“

Já se rozhodla tu svoji zkušenost poslat dál. Když se mě někdo zeptá, nemám problém podívat se mu hrdě do očí a říct pravdu. Píšu blog a doufám, že se v něm někdo pozná a dodá si odvahu něco s tím udělat. Jde to. A stojí to za to! Pozítří jsem pozvaná na svůj první televizní rozhovor na tohle téma. Jsem přesvědčená o tom, že ani před kamerou mě odvaha neopustí a bude to mít smyl. Ale pro jistotu mi držte palce… :-)