To (NE)zvládnu sama..! (17.) Intermezzo – S pistolí u hlavy a delirium tremens

Svírá se mi žaludek, kdykoliv si dovolím zavzpomínat na dobu před téměř patnácti lety. Na dobu, kdy zřejmě bylo zaseto semínko k mému, o mnoho let pozdějšímu, alkoholismu.

Po pár týdnech jsem se s Prvorozeným vrátila z nemocnice a věřila, že teď už bude všechno dobré, nebo alespoň lepší. David v té době nepracoval, ale já věděla, že mám na účtu nějakou rezervu a že to zvládneme. To byl ale omyl. Na účtu byla nula. Jak se to mohlo stát? Vystartovala jsem tedy na Davida: „Svojí platební kartu jsem ti dávala proto, abys měl na benzín a mohl za námi jezdit do nemocnice. Můžeš mi říct, kde jsou ty peníze?“ Možná si vzpomenete, že už jsem tu jednou psala, že alkoholici jsou sakra zdatní lháři. A David nebyl výjimkou. A tak jsem si vyslechla historku o tom, jak koupil děsně výhodně auto (Saab kabrio – tedy velmi praktický vůz pro rodinu). „Aha...a to auto je kde?“ „Ty mi to nebudeš věřit, ale já s ním boural a teď je ve šrotu“, lhal mi statečně do očí otec mého syna. Asi jako každá zamilovaná ženská jsem mu chtěla věřit. V té době jsem ještě neměla ponětí o tom, co to obnáší, když je někdo patologický lhář a ještě k tomu alkoholik.

Po čase mi to ale nedalo a začala jsem pátrat. A zjistila jsem, že skutečnost je ještě mnohem horší. David byl závislý nejen na alkoholu a Neurolu, ale taky na automatech. A právě tam zahučely moje úspory. Takže jsem byla bez peněz, s miminkem epileptikem a manželem, který nepracuje, pije, nadužívá léky a hraje. Pecka. Jasně, že v tuhle dobu by bylo nejlepší se sebrat, sbalit Prvorozeného a vrátit se do Plzně k rodičům. Ale já byla hrdinka a věřila jsem, že se to dá zvládnout. A nechtěla jsem ho v tom nechat. Ó, já naivní...

Jednoho dne jsem se vrátila s malým z procházky a David nebyl doma. Byly ale pootevřené dveře na terasu. Vzala jsem Prvorozeného do náručí a šla se tam opatrně podívat. Seděl tam. Na stole láhev vodky a v ruce měl pistoli. Věděla jsem, že ji má z dob, kdy jezdil na mise do Afgánistánu. (Později jsem zjistila, že to byly taky báchorky. Nikdy tam nebyl, nikdy nebyl v armádě atd.) Když nás uviděl, dal si pistoli k hlavě a začal se loučit s tím, že nám nebude kazit život, že nejlepší, co pro nás může udělat, je se zastřelit. Chvíli jsem se nemohla ani hnout, ale pak do mě vjel vztek. „Tak se odpráskni, ale hlavně to nedělej tady! Máš tu syna!“ . A odešla jsem pryč. David pak zmizel a několik dní nebyl. Telefon vypnutý, nikdo o něm nic nevěděl. Ten strach byl šílený, obviňovala jsem se, že je to moje vina. Že jsem donutila otce svého dítěte se zabít. Na druhou stranu jsem se přesvědčovala, že je srab a že to určitě neudělal. Že mě chce jen psychicky týrat. A to byla pravda. Po pár dnech se vrátil a rozhodl se, že přestane pít a se slzami v očích mě prosil, jestli mu pomůžu. Rozhodla jsem se, že ano, ale pod podmínkou, že se všichni přestěhujeme do Plzně, abych měla rodiče kousek a měla jsem se mít o koho opřít. Souhlasil.

To ráno, kdy jsme se měli stěhovat, se rozhodl, že už se alkoholu ani nedotkne. Já bláhová v té době netušila, co jsou to absťáky a že to může být hodně velký průšvih, když takhle silný alkoholik z minuty na minutu utne pití. Myslela jsem si, že mu na ten třes pomůže silná polívka a za dva, tři dny, bude v pohodě. Absolutně by mě nenapadlo, že se právě začalo odehrávat něco, co ho mohlo stát život. (Teď už doopravdy). Když jsme stěhovali krabice do auta, všimla jsem si po chvíli, že je strašně bledý. Chtěla jsem , aby si odpočinul, ale to odmítl a snad ještě víc přidal na tempu. Chtěl mi dokázat, že to zvládne . Pak se ozvala rána, já se otočila a David ležel na zemi ve strašných křečích. Blouznil, vykřikoval nesmysly, by strašně bílý a zpocený. Zavolala jsme záchranku a vůbec netušila, co se to tady děje. Lékařům jsem popsala, že je manžel alkoholik a že přestal pít ze vteřiny na vteřinu. A tenkrát jsem poprvé v životě slyšela výraz DELIRIUM TREMENS…

Každé Intermezzo, které tady napíšu, mi psychicky nedělá dobře. Je pro mě náročné na tyhle chvíle vzpomínat. Ale dělám to ze dvou důvodů. Chci, abyste věděli, že alkoholikem se nestanete ze dne na den. Že se celá léta mohou hromadit situace, zážitky, bolesti, které vás jednoho dne donutí zastavit se u toho regálu s vodkou. A vám je pak na chvíli líp..

Pokud jste závislí, nebo máte v rodině někoho takového, nikdy nedopusťte , aby experimentoval s tím, že přestane pít sám. Proto jsou tady detoxy, proto jsou tu léčebny, kde dostanete léky, které zabrání těm šíleným absťákům a „delírkům“. Nehazardujte, prosím, se svým životem. Tohle prostě NEZVLÁDNETE SAMI!