To (NE)zvládnu sama..! - (14.) „Tyhle nůžky mám od jednoho vraha..“

Pronesla jen tak mezi řečí Šerifka, když mě požádala, abych jí dosypala kávu do dózy. Vyhodnotila, že nejsem manuálně příliš zručná a nůžky mi měly posloužit k tomu, jak se, sakra!, do toho pytlíku s kafem, dostat.

Po pár týdnech svého pobytu na oddělení léčby závislostí v Dobřanech jsem byla zvolena předsedkyní (pořád zvažuju, jestli si mám přidat do životopisu, že jsem mezi alkoholičkami měla tak důležitou funkci) a jednou z mých povinností bylo každé ráno, po rozcvičce, popadnout tašku s deníky a běžet s ní za Šerifkou – vedoucí psychiatričkou. Ta má kancelář v budově, kde je i nechvalně proslulé oddělení č. 12. Tedy oddělení, na které se fakt nechcete dostat. Vždycky jsem měla husí kůži jen, když jsem tím barákem procházela a hlavou se mi honilo, kolik utrpení tyhle zdi zažily. Ostatně ono stačí jen projít kolem a slyšet zvuky a křik těch, kteří jsou (jistě ne neprávem) zavřeni na samotce.

Jinak jsem ale ta rána s Šerifkou měla ráda. Vždycky mi uvařila kávu, dala knížku ke čtení (samozřejmě ne žádného Hartla, nebo Wievega, ale něco z oboru, nebo o Dobřanech) a zatímco jsem statečně pila ten slabý odvar, Šerifka pročítala naše deníky a rozdávala body za emoce. Podle mě musela kdysi absolvovat kurz rychločtení, protože to, jakým fofrem dokázala přelouskat a ohodnotit naše zápisky, se kterými jsme se mořily někdy i dlouhé hodiny, bylo fascinující.

V léčebně mají všichni, jak pacienti, tak lékaři, rozplánováno vše doslova na minuty, proto jsem si užívala, když občas bylo víc času na to si se Šerifkou popovídat. Díky tomu jsem měla možnost nahlédnout pod pokličku toho, jací pacienti jí za ta léta prošli „rukama“ . Mezi nimi i onen vrah, který jí dal na památku ty zmíněné nůžky. Pevně věřím, že je používal jen ke stříhání metru…

Když jsem jednou Šerifce během takové klidnější chvilky prozradila, že chodím spát , kvůli hlasitému spánku svých spolubydlících, na kulturní místnost, odložila deníky, zamyslela se a pak pronesla: „Tam myslím nikdo neumřel.. to by mělo být v pohodě.“ Pokud měla tenkrát pocit, že mě touhle větou uklidnila, tak se stal pravý opak a začala jsem vyzvídat a díky tomu jsem zjistila, kolika příběhy a pověstmi je léčebna opředená. Moc tomu pak nepomohla ani paní Staniční, která mi, když jsem na tohle téma zapředla řeč, prozradila, že nesnáší noční služby, protože docela často v noci slýchá klepání na zeď mezi sesternou a jedním z pokojů.

Jinými slovy, pokud věříte na různé entity, duchy a démony, nechte se na pár dní hospitalizovat v léčebně a určitě si přijdete na své! Já žádné takové setkání nikdy nezažila (nepočítám- li fíkus na chodbě, který mě jednou v noci dost vyděsil, když jsem rozespalá šla na záchod). Je ale fakt, že od jisté doby se mi na kulturce neusínalo moc dobře. Navíc jsem ten proces usínání podporovala poslechem true crime podcastů, nebo audioknih od Jo Nesbo, takže to poslední, co jsem slýchávala, než jsem upadla do limbu bylo, jak někdo někoho zavraždil, rozporcoval a snědl. Myslím ale, že to na mě nezanechalo žádné větší psychické následky. Ostatně, žila jsem několik let s koronerem a to mě docela zocelilo. :-)

Nechci odbočovat od tématu, o kterém je tenhle blog, ale nedá mi to, abych se nezeptala….Věříte na duchy a nadpřirozeno..?