To (NE)zvládnu sama..! (13.) Intermezzo – Deset procent šance na život.

Dny na oddělení dětské neurologie v Krči plynuly a já už dnes ani pořádně nevím, jak dlouho jsme tam vlastně já a můj Prvorozený byli. Fungovala jsem spíš jako robot a nad vodou mě držely všechny ty báječné sestřičky a doktoři.

Asi po pěti dnech začaly zabírat léky, které Prvorozenému naordinovala paní primářka. Záchvaty ubývaly a svitla naděje, že se vyhneme kortikoidům. Lékaři rozhodli, že malý musí podstoupit magnetickou rezonanci. A protože byl v té době sotva tříměsíční, bylo potřeba ho uspat. Už jen ta představa, jak to drobounké tělíčko zajíždí do jakéhosi tunelu, kde všechno hučí a bouchá, mě děsila. Ještě větší noční můra ale přišla později, když nezabral uspávací lék a přikročilo se k anestezii, kdy je potřeba napíchnout žílu. Můj Prvorozený jako by snad žíly ani neměl. Pamatuju si dodnes na to modré bodýčko, které měl na sobě a bylo celé od krve. Když už měl rozpíchané ručky i nohy, zkoušely sestřičky napíchnout žíly na hlavičce. Ty ale praskaly jedna po druhé a krvácely. Magnetická rezonance se tedy musela odložit na později, až syn bude starší.

V době, kdy jsem potřebovala tu největší oporu, jsem zůstala sama. Moje mamka mi řekla, ať se nezlobím, ale že postiženého vnuka nezvládne. (Nemám jí to za zlé.) David, otec Prvorozeného, za námi sice jezdil, ale… Choval se divně. Jednou přijel a na sobě měl záchranářskou bundu. Koketoval se sestřičkami a tvrdil jim, že pracuje u záchranné služby. Sestřičky obdivovaly jeho šarm a gratulovaly mi, jak mám báječného muže. Jenže ten báječný muž, který byl ve skutečnosti autolakýrníkem, přišel k nám na pokoj, lehl si na postel a usnul. Opakovalo se to skoro každou návštěvu, a já se tedy jednou, když zase usnul, rozhodla prohledat mu kapsy a batoh. V kapsách jsem našla plata Neurolu, v batohu z poloviny vypitou lahev vodky. Panebože! Vždyť za námi jezdil autem! Zavolala jsem tchýni: „Mařenko, David pije..?“ Nastalo dlouhé ticho a pak se ozvalo zašeptání:„ Panebože, on už v tom zase lítá…“ A takhle jsem se dozvěděla, že je otec mého Prvorozeného alkoholik již několikrát léčený v Bohnicích. (Dnes už bych s tou informací zacházela jinak, na základě vlastní zkušenosti, ale tenkrát byl pro mě alkoholismus záležitostí „těch druhých“ a byl to tedy další šok, který jsem nějak musela ustát).

V následujících dnech, týdnech a měsících, jsem měla jediný cíl. Udělat vše proto, aby se špatná prognóza nenaplnila. Denně jsem s Prvorozeným cvičila Vojtovu metodu a trpěla , když u toho plakal. I když se říká, že tohle cvičení miminka nebolí, nevěřila jsem tomu. Každý malý úspěch, který přišel s několikaměsíčním zpožděním oproti zdravým miminkům, pro mě byla malá výhra. Když poprvé zvedl hlavičku, zavětřila jsem a dovolila jsem si připustit, že by to snad mohlo dopadnout dobře.

Uplynuly dva roky. Jsem zase v Thomayerově nemocnici a přichází ke mně nový primář. „Víte o tom, že máte doma malý zázrak?“ Nechápala jsem. „Když jste před těmi dvěma lety přijeli, dával jsem synovi desetiprocentní šanci.“ „Šanci na co?“, zeptala jsem se. „Na to, že bude normální. Z devadesáti procent jsem ho viděl v ústavu se slinou u pusy.“ Sedla jsem si na chodbě oddělení na zem a zhluboka dýchala. „Veroniko, váš syn je spojení zázraku, vhodně zvolené léčby a hlavně obětavé péče jeho matky“, řekl primář. A já se konečně, po dvou letech, rozbrečela….