To (NE)zvládnu sama..! (12.) „Lidé jsou různé...blbé...pitomé...“

Na tuhle hlášku z mého oblíbeného filmu Metráček jsem si během svého pobytu na protialkoholním oddělení mnohokrát vzpomněla a uklidňovala jsem se jí v momentech, kdy už rozum některé situace přestával pobírat.

Zhruba tak po třech týdnech v Dobřanech jsem začínala pronikat do nejrůznorodějších povah mých kolegyň – alkoholek. Jak už jsem jednou psala, mám to štěstí, že dokážu vyjít s každým a docela dost vydržím. Ale 24 hodin denně s dalšími patnácti ženskými se občas podepsalo i na mně a dopadlo to tak, že jsem čas od času i zvýšila hlas! Ne, nesmějte se, já fakt neumím křičet, vztekat se a urážet se. Zvýšení hlasu je tedy, v mém případě, opravdu dost vážná záležitost!

Když jsem nastoupila, tak oddělení měl na povel můj Maják. (Píšu „měl, ale víme, že „měla“. Žádný chlap tam samozřejmě nebyl. To by nepřežil.) Tahle holka byla obdařená vším, co správný předseda má mít. Přirozenou autoritou, humorem, empatii, vlídností. Pak ovšem štafetu předala Nice a ta začala vládnout pevnou rukou. Nika byla jediná, která z nás měla léčbu nařízenou soudně a v Dobřanech byla už asi rok. Za jejího předsednictví jsem se při obědě netroufala ani zhluboka nadechnout, natož pak promluvit. Podlahu jsem , po vytření, ještě leštila skluzem ve froté ponožkách a za svého prvního mínusáka, kterého jsem od ní dostala za to neuklizené koště, jsem uctivě poděkovala a div si neřekla ještě o jednoho. Nějak vyjít jsme prostě musely.

Jak praví klasik, každý máme svého blbce. A o tom se přesvědčil pokoj č. 3. Zatímco u nás, na dvojce, panoval klid, souznění a byla tam sranda, trojku pohltilo dusno. V přímém přenosu jsme zažívaly, jaké to je, když se sejdou dvě povahy, které se absolutně nesnesou a nehodlají najít alespoň minimální kompromis. Jedna z nich, Alenka, dost často chodila k nám na pokoj pro podporu se slovy: „ Ta kráva už to topení zase dala naplno. Jdu to stáhnout“. Po pár minutách z druhé strany: „ Byla jsem po NÍ! na záchodě a špatně spláchla! „ V noci žere čokoládu a mě to budí!“ „ Naschvál rozsvěcuje světlo, když chci spát..!“ A tak dále a tak dále. Do teď lituju třetí osůbku, která obývala pokoj č. 3, Hanku.. Ale Hanka měla povahu podobnou té mé a tak se do těchhle žabomyších válek nenechala vtáhnout.

Časem jsme se také, díky další obyvatelce, dopracovaly k tomu, že si některé z holek začaly přepočítávat kolečka salámu, protože na oddělení se záhadně začalo ztrácet jídlo z lednic, kafe, cigarety. Ono to zní asi trochu malicherně, ale tam to prostě vnímáte jinak. V podstatě ani tak nešlo o ten salám, ale o pocit, že máte mezi sebou zlodějku. Ta nakonec byla, po zuřivém zatloukání, přece jen odhalena a oddělení musela nedobrovolně opustit. Docela by mě zajímalo, kde je jí teď konec….

O některých věcech, které se na „Šestadváce“ děly, si ani netroufám psát, protože byste tomu nevěřili a ženskému pokolení bych tím rozhodně neudělala dobrou reklamu. Ale já to skousla, přizpůsobila jsem se a myslím si, že to je jeden z klíčů k úspěchu. K abstinenci. Některé z těch, které nehodlaly vystoupit ze své komfortní zóny a udělat pár kompromisů, jsou dnes na oddělení zpátky. Což je ta lepší varianta. Pár dalších si už zase doma tajně schovává lahve do skříně mezi ručníky a povlečení..