To (NE)zvládnu sama..! (11.) Pachatel se vrací na místo činu.

Je to jen pár hodin, co jsem prošla hlavní bránou Dobřanské léčebny a místo toho , aby se mi sevřel žaludek úzkostí, usmála jsem se. Jsem doma….

Chápu, že teď mnozí z vás kroutí hlavou a říkají si: „Jak jako doma? V léčebně?? Je ta ženská normální? „ Na vysvětlenou musím říct, že normální jsem nebyla nikdy, alespoň tedy podle standardů ostatních „normálních“ a taky je jasné, že čtyři měsíce v Dobřanech se na vás podepíšou. Ono se to těžko vysvětluje, pokud jste to nezažili. Ale prostě patřím k těm, kterým tenhle kousek života naprosto zásadně změnil úplně všechno. Měla jsem velkou potřebu zase vidět Chavu, paní staniční ( to je ta milá paní na fotce, díky jejímuž vlídnému hlasu v telefonu jsem na léčbu opravdu nastoupila), chtěla jsem vidět holky, dát si kafe z automatu na nádraží (tak se v léčebně říká jednomu místu, kam všichni chodí na kafe), nakouknout zase na pokoj č. 2. a všechno si to připomenout.

Po nějaké době tedy zase procházím areálem, jako vždy se sluchátkama v uších. Nevím, jestli jsem se už zmínila, ale trochu „ujíždím“ na true crime podcastech. A tak si tak poslouchám o těch vraždách a procházím místy, o kterých se traduje, že tam mnozí, ať už pacienti, nebo personál, v noci viděli podivné postavy v kápích, vzpomínám na vyprávění Chavy o tom, jak byla léčebna za války bombardovaná a kolik lidí tam zemřelo a má to pro mě zvláštní, pravda trochu morbidní, atmosféru. Když jdu kolem márnice, naskočí mi husí kůže, ale hned si taky vzpomenu na to, jak mě při nástupu varovali, ať rozhodně nikdy nechodím za márnici, protože je to jedno z mála míst v areálu, kde se scházejí ti, kteří chtějí… jak to jen říct slušně… no, prostě se chtějí mít alespoň chvilku rádi. (takže pro případné budoucí pacienty , nezapomeňte - jedině za márnicí!).

Jsem na oddělení. Nic se nezměnilo. Je čtvrtek, třičtvrtě na jedenáct, takže jsem přišla akorát v době velké vizity a rozhlížím se po známých tvářích. Věděla jsem, že čtyři holky z toho mého „turnusu“ jsou tam zpět. To je prostě realita...ne každá ten návrat do normálního života dá… Mezi nimi i paní Há, která je pro mě, spolu s Majákem a malou Malířkou, nejbližší člověk. Jedna ze tří opravdových přítelkyň, o kterých si troufám tvrdit, že je díky pobytu v léčebně , mám.

Strávila jsem na oddělení pár hodin, pomuchlala se s Chavou a se staniční, měla jsem to privilegium jít si s nimi zakouřit na kuřárnu (nikoliv do té klendry, kam se chodí, když jste pacient), Chava mě přizvala na skupinu a ve mně se mlelo tolik emocí, že je nedokážu popsat a pořád je ještě zpracovávám. Jediné, co mi z toho zatím vychází je to, že se sem budu už pořád vracet. Dobřany se mi vryly pod kůži.

Po každé návštěvě, když zase projdu tou hlavní branou ven do civilizace, mám divný pocit. Pocit toho, že já můžu, ale mnozí, roztroušení na nejrůznějších odděleních, odtud už nikdy neodejdou...

Dostanete-li se někdy do bodu, že se rozpadnete na malé kousky, berte to jako obrovskou příležitost k tomu, poskládat se tak, jak jste vždycky chtěli.