To (NE) zvládnu sama...! (10.) „Kde jste nechala sebevědomí, ženská?!“

Šlehla po mně jednou pátravým pohledem Chava. Ano… zadupané sebevědomí. To je na oddělení č. 26. celkem běžná záležitost a zároveň velké téma.

Celý život působím na lidi ve svém okolí jako sebevědomá, vysmátá, silná žena. Myslím, že bych spočítala na prstech jedné ruky (a s největší pravděpodobností bych k tomu nepotřebovala všechny) lidi, kteří ví, nebo alespoň tuší, že to tak vůbec není. Jediná disciplína, ve které jsem sebevědomá opravdu byla, je moje (dnes už bývalá) profese. Když jsem stála na pódiu, s mikrofonem v ruce, před sebou měla třeba pět tisíc lidí, užívala jsem si to. Protože jsem věděla, že to umím a v tu chvíli jsem si věřila. Stačilo pak ale z toho pódia slézt, odevzdat mikrofon a sebevědomí zůstalo na těch prknech, co prý znamenají svět. Jakmile jsem měla být sama za sebe, už jsem si nevěřila.

A tak se Chava rozhodla s tím něco udělat. „Dám vám úkol, Veroniko“, řekla na jedné skupině, když se začalo rozebírat proč „ženská jako já“ nosí neustále vytahané mikiny a v podstatě se schovává. „Až budete večer ve sprše, postavíte se nahá před zrcadlo a na zítřejší skupinu mi přinesete napsaných deset věcí, které jsou na vás krásné!“ Krásné??? V tu chvíli jsem propukla v hysterický smích, div jsem se neplácala do kolenou a říkám Chavě. „Vy jste se zbláznila? Já, která se vyhýbám všem výlohám a zrcadlům?“ Chava ovšem trvala na svém, tak jsem zkusila alespoň trochu smlouvat: „A nemohla bych napsat pár věcí, které podle mě, na můj věk, ujdou? Neprošlo to.

Ten večer jsem vážně uvažovala o tom, že už se nikdy nebudu mýt, že si nakoupím zásobu vlhčených ubrousků a minimálně až do konce mého pobytu na oddělení to budu řešit tímhle nouzovým způsobem, jen abych se tomuhle úkolu vyhnula. Nebudu lhát, ale nedokázala jsem ho splnit. Když už jsem si před to zrcadlo stoupla a odvážila se na sebe podívat, tak jsem se zmohla jen na „No, ty vole…“ A pak dostala další záchvat smíchu. Nic krásného jsem fakt neviděla. Schválně si to dneska zkuste a dejte mi vědět, jak vám to šlo… Opravdu to není snadné. (pokud tedy neoplýváte velkou dávkou sebevědomí).

V podobném duchu byl pak ještě jeden úkol, který jsme dostaly od terapeuta na arteterapii. Napsat co nejvíce svých dobrých vlastností. To už šlo o něco lépe, ale stejně mi holky na pokoji musely napovídat a já se vždycky zarazila a říkám „Fakt…? Taková jsem taky?“ Pak se ten seznam přečetl ostatním na terapii a každá z holek k tomu měla přidat další dobrou vlastnost, kterou na vás vidí. Jak já se bála, že nastane ticho, když na mě přišla řada! Ale stal se opak a já se asi poprvé za dobu svého pobytu na oddělení rozbrečela. Najednou jsem slyšela chválu a na to jsem , v osobním životě, nebyla zvyklá.

Chvalte, prosím, své děti…. Je to strašně důležité. Chvalte je za každý, byť sebemenší, úspěch a neberte ho jako samozřejmost. Nedopusťte, aby si jednou myslely, že nic neumí a že na nich není nic krásného….