Vzpomínka na letní návštěvu

Někdy vás přepadne vzpomínka, aniž byste na ni byla připravena. Ne každá je příjemná, naopak, některá může zabolet. Potom je na vás, zda ji necháte v klidu odplout nebo se začnete trápit…

Kapitola čtvrtá

Dopis ze záhrobí

(Kostky jsou vrženy 4.12)

Charles odejde, aby se za chvilku vrátil. A nepřišel sám. Do místnosti vstoupí další muž. Když ho Ivana spatří, uvízne jí v krku švestka z kompotu. Zrudne a každý vidí, že propadla panice. Je otázkou, zda to způsobil příchod Reachmena, nebo se opravdu dusí. Naštěstí Pancake začne bušit do jejích zad. Po třetím úderu se švestička uvolní a sklouzne do žaludku. Kašlající Ivana si uvědomí, co se stalo.

„Takový trapas! Promiňte, omlouvám se, moc mě to mrzí,“ opakuje přede všemi, ale v hlavě ji straší ten, o němž si myslela, že ho už nikdy nepotká. Pak se podívá na svého zachránce. Nastřádané emoce se uvolní a ona skončí v Paulově náruči. Tam však dlouho nepobude, neboť si ji převezme baronka.

„Ale, zlatíčko, nic se nestalo, všechno bude dobré. No tak, pojďte se upravit. Děvčata, pomozte nám přeci,“ konejší ji a spolu s Maureen odvádí utrápenou Ivanu na toaletu.

Ostatní jsou v rozpacích. Vidět tohle v biografu, asi by se zasmáli, jenže scéna, kterou spatřili, byla příliš reálná. Hlavně Charles začíná chápat, co způsobilo náhlý šok. A nebylo to leknutím, jak si myslí Henriette, když ho napomene.

„Charlie, vtrhnete sem jako chuligáni. Není divu, že se ředitelka málem udusila.“

Než jí stačí odpovědět, rozezní se před domem houkačky policejních aut. Lidé se vyhrnou na chodbu k oknům a vidí, že několik vozů s rozsvícenými majáčky zablokovalo Pelham Place. Ozve se klepadlo.

„Nechte to na mně,“ řekne George a jde otevřít.

„Gusi, co tady děláš? A co je to v naší ulici za manévry?“

Wobley vejde dovnitř a otáže se přítomných: „Sire, madam, mohu to vyřešit s Georgem? Nebojte, nejde o nic vážného.“

Gregorovi souhlasí a spolu s ostatními se vrátí tam, odkud před chvílí odešli. S Wobleym zůstane George, který se doví, že na policii dostali hlášku o pohybu podezřelých osob v jejich ulici.

„A nejvíc je zajímal váš dům. Bohužel nám frnkli, ale mohu tě ujistit, že to nemá nic společného s vaší rodinou.“ Na chvilku se odmlčí a pak tiše oznámí: „Když vidím, koho tady máte, je jasné, že jdou po Steinerové. Pro klid tvojí duše ještě zavolám. Do té doby nikomu ani slovo.“

Bylo štěstí, že o tomhle Kamilka nevěděla, jinak by zažila stejný šok jako Ivana. Ta se ani další den, kdy opustila Anglii, nezbavila pachuti z nečekaného setkání. Profesor, který se objevil mezi dveřmi, jí drsně připomněl, že letní návštěva měla i svou stinnou stránku.

Večer George slyšel od Wobleyho, že jim bezpečnostní kamery potvrdily, kdo se v ulici potloukal.

„Jde o Gentu Alioskovou. Uniká nám přes dva měsíce, ale teď konečně máme její stopu. Určitě se chce dostat ke Kamilce. Proč? – To je jednoduché: potřebuje ji umlčet jako svědka. Ale to se jí nepovede,“ vzkazuje detektiv.

Po této zprávě odejde George do ložnice. Než usne, přemýšlí, proč Pecháčková téměř zkolabovala. Bylo to kvůli příchodu jeho otce a profesora Reachmena? – Asi ne; spíš to jsou potíže v těhotenství, napadne ho.

Ráno odchytne Charlese a sdělí mu, co říkal večer Wobley. Domluví se, že předají informaci Pancakeovi, protože je to on, kdo v tomhle případě zastupuje nadaci. George, kterému vrtá v hlavě včerejšek, si neodpustí otázku: „Ty víš, proč se ředitelka včera složila?“

„Nejspíš jo, ale dokud to nebude na beton jisté, nic neřeknu. Teď mě omluv, musím navštívit jednu dámu.“

„A mohu alespoň vědět, o koho jde?“

„Jistěže můžeš. Jdu za paní Pettyovou.“

(pokračování za tři týdny – 20.12.)