Ty volby budou o prsa, ale vyhrajeme

Ano, opravdu vyhráli, a vážně hodně těsně, ale všude je cítit bezbřehý smutek. Kristepane, co je to za lidi?!

Kapitola čtvrtá

Dopis ze záhrobí

(Kostky jsou vrženy 4.5)

Další den navštíví Křemšitál. Ještě včera si myslel, že sem zavítá až v lednu, kdy bude jasno, s kým jednat o projektech. Než vejde do budovy, posečká na útulném náměstíčku. Rozhlíží se kolem a do oka mu padne půl kilometru vzdálený zámeček. Rozesměje ho to a v dobré náladě zamíří do klasicistní budovy, sídla místní radnice. Zatímco venku neviděl živáčka, uvnitř je plno. Lidé pobíhají sem tam a z tváří lze vyčíst napětí. Ben má čas, a tak si prohlíží vývěsky. Není tu nic, co by neznal odjinud: různá oznámení, městské vyhlášky, informace pro občany a plno nabídek od zdejších firem.

S úderem druhé ustane ruch a všichni zmizí v kancelářích. Není divu, v České republice právě skončily volby. Ben zaklepe na dveře tajemnice. Když zaslechne, ať jde dál, vstoupí do místnosti, kde za stolem trůní vysoká, asi čtyřicetiletá žena. Přijme od ní místo a po několika zdvořilostních komplimentech prohlásí, že přijel, aby vyhodnotil akci z léta.

„Paní Trválková, nadace považuje za nutné sdělit radnici, že v červenci nastalo nedorozumění. Velmi nás to mrzí a já se chci osobně omluvit, že sem dorazila jiná skupina.“

„Pane Preussi, nám se to od počátku nezdálo, ale nakonec vše dopadlo dobře, až na –,“ zarazí se, protože neví, jak pokračovat.

„Asi tuším, co mi chcete naznačit…,“ pomůže jí Ben.

„Takže ty zvěsti dorazily až k vám?“

„Ano, a my s tím máme v nadaci problém…“

„Vy s tím máte problém? A jaký, prosím vás? Vždyť jste právě řekl, že jste sem poslali jiné lidi.“

„Paní tajemnice, je mi to žinantní, ale křemšitálský případ doputoval až do Londýna.“

„Prosím?“ zeptá se udiveně a vrhne na Bena nepříjemný pohled.

„Ano, do Londýna, protože tam někdo poslal anonym, co se děje u vás v městečku.“

„Myslíte ty řeči o těhotenství manželky pana starosty?“

„Ano, jenže anonym to popletl, když uvedl jméno osoby, která tady nebyla.“

„Jak mohl uvádět jméno? Vždyť ty Angličany nikdo neznal.“

„Právě proto potřebuji vaši pomoc.“

„Ne, ne, pane Preussi, já o tom nic nevím.“

„Paní tajemnice, chci jen, abyste mi potvrdila jednu věc. Slibuji, že se to nikdo nedoví.“

Podívá se na váhající Gábinu. Ta ale mlčí. A tak znovu promluví.

„Opravdu nám nepomůžete? Nejde mi o detaily, ty znám od naší delegátky.“

„Co tedy potřebujete?“ zeptá se důrazně.

„Potřebuji potvrdit, že se manželka starosty vyspala s –“

„Stejně vím, že to jméno znáte, tak tedy poslouchejte. Byl to jejich vedoucí a říkali mu ‚Jamie‘. Víc vám neprozradím. Inna je moje kamarádka a to s dítětem je její věc. A jako ženská vám mohu říct, že jedna noc ještě neznamená, že je dítě jeho.“

Ben si po trapném rozhovoru oddechne. Ale co – má to za sebou a zadaný úkol splnil. Dostal z tajemnice jméno, čímž pomůže rozplést jednu nepříjemnost v Londýně. To po něm George přece chtěl. Je na rozpacích, zda má poděkovat. Také na Trválkové je znát, že jí setkání nebylo milé. Než se Ben rozhoupe, objeví se ve dveřích starosta. Spatří návštěvníka a první slova patří jemu.

„Co vy tady, pane Preussi? Snad jste u nás nebyl volit?“

„Ne, ne, jen jsem musel probrat něco s paní Trválkovou, ale už jsme skončili. Doufám, že vám to nevadí.“

„Vůbec ne. A nechcete se zastavit také u mě?“

„Děkuji, ale už musím jet,“ rozloučí se s oběma a opustí radnici.

Když kráčí ke svému autu, zahlédne, jak přijíždí na malé parkoviště zánovní vůz. Zastaví pár kroků před ním. Z okénka vyhlédne muž, kterého tu potkal minule.

„Pane Preussi, ale to je mi náhodička! Copak u nás hledáte?“ zvolá rozšafně doktor Bučko.

Ben odpoví cosi ve smyslu, že jel okolo, a tak ho napadlo navštívit starostu. Chystá se nastoupit do auta, ale Bučko je proti. Tlačí na něj, ať jede s ním.

„Když jste mohl mluvit se starostou, proč ne s druhou stranou? Vždyť naše hnutí bude vítězem voleb a vaším příštím partnerem. To je přece seriózní nabídka, pane inženýre.“

Ben, pamětliv rad strýce, se podvolí. Nechá auto na parkovišti a odjede s Bučkem do stejného hotelu, kde spolu mluvili naposled. V tu chvíli se za záclonou radničního okna mihne Trválková. Neví, o čem se ti dva dole bavili, přesto si starostovi postěžuje.

„A já husa mu pomáhám!“

„Klid, Gábi, Preusse znám – to není podrazák.“

„Snad máš pravdu, starosto…“

V recepci se pohybuje kolem dvaceti lidí. Evidentně nejde o hotelové hosty, protože tihle neustále odbíhají, aby se za chvíli vrátili. Ben si všimne, že někteří z nich jsou nebývale rozjařeni. Podiví se nad tím. Vždyť výsledky budou zná my nejdřív za hodinu. Požádá Bučka, aby jednali o samotě. Advokát souhlasí a odvede ho do salonku pro VIP hosty. Cestou prohodí: „Šéf tu ještě není, ale jakmile na radnici vyhlásí naše vítězství, přijde sem všechny pozdravit.“

„Pane Bučko, závidím vám tu jistotu, že zvítězíte.“

„Pane inženýre, bude to o prsa, ale vyhrajeme. Všechny průzkumy, které jsme si dělali, hovoří pro nás,“ praví sebevědomě a znovu vychválí šéfa.

Opakovaně kamsi volá, ale ozve se zaklepání, a tak rychle pootevře dveře. V nich se objeví čísi ruka, která mu podá papírek. Víc Ben z příchozího nevidí.

„Co jsem říkal: Volby skončí těsně – tady mi to potvrzují ze tří volebních komisí,“ prohlásí, ale suverenita je najednou pryč.

Jak čas běží, přicházejí nové a nové zprávy. Po každé z nich se rozprostře na Bučkově tváři kyselý úsměv. Vše vyvrcholí v půl čtvrté, kdy má důležitý hovor. Po jeho skončení se podívá na Bena a nejistě pronese: „Máme to v kapse. Jako Křemšitál, víte?“

„Tak to vám gratuluji, pane doktore.“

„Děkuji, pane Preussi, a jsem rád, že se budeme vídat častěji.“

„Jak to myslíte?

„Jak, jak – domluvili jsme se přece, že spolupráce mezi městem a nadací bude pokračovat. Některé zajímavé projekty jsem vám ukázal už minule, nebo ne?“

„Ano, ukázal, ale my máme jednu podmínku.“ Na okamžik se odmlčí, pak vysloví myšlenku, která ho napadla už ráno: „Prostě – paní Trválková zůstane ve funkci tajemnice úřadu.“

Bučko, který by se mu za tahle slova před hodinou vysmál, jen tiše zamumlá: „Jistě, pane Preussi, všechno u šéfa zařídím.“

Benovi neujde, jak je nahlodaný, a se škodolibou radostí si do něj rýpne: „A to už vám nebude vadit střet zájmů?“

„Víte, šéf nakonec starostovat nebude. Podniká ve velkém a časově by všech no nestíhal.“

„A kdo teda bude dělat v Křemšitálu starostu?“

„Vybral si ho šéf, ale kdo to je, ví jen on sám.“

Ben pozná, že z něj další informace nedostane, proto se rozloučí. Než opustí hotel, potká na chodbě několik Trválkových přívrženců. Všimne si, že zdaleka nejsou tak rozšafní, jako když sem přišel. Je to zvláštní: vyhráli, budou mít starostu, a všude je cítit smutek. Kristepane, co je to za lidi?! uleví si.

(pokračování za tři týdny – 21.6.)