To je von, to je otec mého dítěte!

Určit otcovství bývá někdy svízelné. O to větším překvapením se jeví to, co se stalo nedávno v jednom středočeském výchovném ústavu. No, přečtěte si to sami…

Kapitola třetí

Otec neznámý známý

(Kostky jsou vrženy 3.10.)

V pondělí dvacátého druhého září vyhodnotil primář Hart údaje týkající se Kamilky. Konečně dal na naléhání kolegů a ještě ráno ji poslal na psychiatrii. Stanovil si ale podmínku: Vyšetření se uskuteční v jejich nemocnici, kde se podobnými případy zabývá doktor Akiči Go. Zkušený psychiatr prohlédl Kamilku, když ji sem přivezli z farmy. Tehdy nemluvila, a proto nemohl určit přesnou diagnózu. Nyní se pod tíhou důkazů přiznala, kdo opravdu je. Dosavadní lhaní omlouvala tím, že se roky pohybovala v bezcitném světě násilí a drog. Jako důkaz uvedla živoření v pražských ulicích, zkušenosti z nevěstince v Dubí a především pobyt na farmě, kdy byla zneužívána lesbickou nymfomankou. Dodnes je v šoku, když si na ni vzpomene.

Go s Kamilkou hovořil tři hodiny. Získané poznatky se objevily v anamnéze, kterou odpoledne diskutoval s Hartem a Diddlebeem. Oba přizval ke konzultaci vědomě, neboť posudek bude rozhodující jak pro zhodnocení věrohodnosti pacientky při výsleších, tak pro získání jejího povolení k pobytu v Anglii. Nakonec se lékaři přiklonili k názoru, jejž Go shrnul do této odborné zprávy:

Miluše Kamenaczová, přezdívaná „Kamilka“, není notorickou lhářkou, ale pokud se ocitne ve stresové situaci, cíleně volí lež jako nástroj obrany. V jejím případě jde o pud sebezáchovy v cizím prostředí, který jednoznačně souvisí s její submisivní povahou a podřízeností vůči dominantním jedincům; lhostejno, zda jde o muže či ženy. Recidivě jejího asociálního způsobu života lze předejít neustálou osvětou, která jí vysvětlí zásady slušného chování ve společnosti. Styk s dítětem je doporučován, ovšem celý proces musí probíhat s postupnou zátěží a pod dohledem pedagogických odborníků. Svěřit jí do trvalé péče syna není v současnosti vhodné. Dotyčná je schopná vypovídat před policejními orgány a soudními institucemi, avšak výslechy musí být časově omezené (maximálně půlhodina denně). V zájmu objektivity bude dobré vyhýbat se sofistikovaným otázkám, neboť ty není pacientka schopna reálně posoudit. V opačném případě může dojít k tzv. „bájné lhavosti“, protože se pacientka vyznačuje zvláštním nadáním přesvědčivě zodpovědět každý dotaz. Kategoricky se zakazuje jakákoliv forma přímého, ale i nepřímého nátlaku! Sezení u psychiatra, nejlépe z naší kliniky, jsou nutná v počtu dvou hodin týdně po dobu jednoho roku. Prof. Dr. Akiči Go, Ph.D., London St. Mary’s Hospital.

Konečné vyznění udělalo radost mnoha lidem. Tak například detektiv Wobley může Kamilku vyslechnout a to, co mu řekne, lze použít jako důkaz. Paul Pancake zase ví, že bude zastupovat před institucemi osobu, o jejíž svéprávnosti pochyboval. Primář Hart začíná uvažovat o jejím brzkém propuštění a doktor Diddlebee má možnost hovořit s Kamilkou nejenom jako lékař s pacientem. Nejvíc nadšená je ale Henriette Gregorová, která večer navštívila kliniku.

„Výborně, Eugene! Konečně je na ni pořádný posudek a my můžeme nastartovat proces resocializace! Předpokládám, že máte na oddělení Skype.“

„Máme, baronko, a s navrácením Kamilky do světa slušných lidí vám pomůžeme.“

„Přesně tak, doktore, nemocnice se postará o její zdraví a moje nadace o její duši,“ řekne spokojeně. A aby dostála svým slovům, přislíbí, že s vytahováním slečny Kamenaczové ze spárů zla se začne brzy.

Ve středu dvacátého čtvrtého září se v zasedací místnosti gynekologického oddělení shromáždilo několik lidí. Mezi nimi najdeme Kamilku, jíž přezdívka zůstala i tady, a doktory Harta, Diddlebeeho a Goa. Ale také George Gregora, Paula Pancakea a Henriette, která vše zorganizovala. Na zámečku U Čertova kaňku, vzdáleném osm set mil od Londýna, se sešla jiná skupina. V ředitelně postávají Pecháčková, Ben a Lucka. Na chodbě hlídá Jarmila malého Pepíčka. Všichni čekají, až v Čechách odbije poledne. Když se tak stane, může Skype, jedna z mnoha vymožeností posledních let, začít plnit svou funkci. Jako první předstoupí před počítač Henriette. Zamžourá do obrazovky a žoviálně osloví Bena: „How do you do, my little nephew?“

Následuje několik zdvořilostních frází, po nichž madam Gregorovou vystřídá George. Ten představí Pecháčkové anglickou sestavu. Když se objeví Paul, Ivaně zatrne. Od včerejška se připravovala na tuto chvíli, přesto ji pohled na jeho tvář zaskočil. Dodejme, že také Pancake musel vynaložit značné úsilí, aby zachoval klid. Nicméně těch pár vteřin ho ponouklo k tomu, že se nebude vyhýbat setkání, a jen co začnou jednat, pozve ji do Londýna.

Ivana měla jiné pocity. Včera se potvrdilo, že čeká dítě. Znovu, po dvaceti letech. A jak to vypadá s pánem, jehož před chvilkou spatřila na monitoru? Když představování skončilo, ujala se slova Kamilka. Ve zkratce zopakovala svůj příběh. Hovořila klidně, bez emocí, ale česky. I na to Henriette myslela a obstarala tlumočnici.

Videokonference probíhá hladce. Je vidět, že Go a Diddlebee připravili Kamilku výtečně. Mladá žena je uvolněná, na tváři se tu a tam objeví úsměv. Po dřívější apatii ani památky. Vše směřuje k okamžiku, kdy na obrazovce spatří své dítě. S tím jsou obeznámeni i v domově. Tři minuty po skončení Kamilčiny řeči oznámí George Pecháčkové, že Londýn je ready. Ivana popadne mobil a prozvoní Jarmilu. Ta vezme chlapce a za ruku ho táhne do ředitelny. Jenže klučina se zatne a zůstane mezi dveřmi. Co teď? – Přece není možné ukončit akci na začátku. Naštěstí jde kolem vychovatel. Jarmila ví, že tenhle si s hochem poradí.

„Pomůžete mi s ním dovnitř?“

„Jistě, paní Jarmilo, a jak rád.“

Hošík se stále vzpouzí. V ředitelně nechápou, proč takový vzdor. Nečekaného rozruchu si všimnou i v Londýně. Jeden za druhým se nahrnou za Kamilku. Z obrazovky teď pohlíží do Čech několik hlav.

Vychovatel zůstává věren své pověsti. Popadne kluka do náruče a zvolá: „Já tě dovnitř dostanu, ať se ti to líbí, nebo ne!“ Chlapec se vzteká a kope okolo sebe. Přes silný odpor je donesen do místnosti.

„Tady ho máte, darebu zlobivýho!“ vyhrkne Semeňuk a postaví hošíka před Pecháčkovou.

K počítači to mají pět kroků. Pepíčka zaujme, že na něj z rozsvícené obrazovky civí neznámí lidé. Reakce je okamžitá. Kluk vyrazí vpřed.

„Pepíku, počkej! No tak stůj! Pepíčku, poslechni mě přece…,“ napomíná ho ředitelka.

Jenže to už je malý u stolu. A protože se na něj cizinci stále dívají, nahne se k nim. Přitom položí ruku na kraj klávesnice. Proboha, snad nic nezmáčkne! napadne Pecháčkovou.

„Dejte to dítě pryč, než něco provede!“ křikne na vychovatele. Zavalitý chlapík se vmžiku ocitne vedle chovance. Také on se zadívá na překvapené tváře, které jsou v londýnské nemocnici.

V kanceláři ředitelky se ozve písklavý hlásek: „Já jsem Pepíček Kamenacz. A kdo jste vy?“

Místo odpovědi Kamilka hystericky zaječí: „Lidi, ten chlap vedle Pepíčka je Semeňuk! On je otcem mého dítěte!“

Tohle byla její poslední věta, neboť ztratila vědomí. Vzápětí Pepíček pravou rukou šáhl do klávesnice a levou vytrhl jakýsi kabel, následkem čehož vypadl zvuk a vteřinu potom i obraz. První se vzpamatoval George, který zavolal Benovi.

„Co se to tam u vás děje?“

„Georgi, tady je vše v pořádku,“ ujišťuje ho bratranec.

Jak se ukázalo, pravdu měl z poloviny. Tak předně, odhalení Semeňuka zasáhlo, neboť si při pohledu na křehkou blondýnku vzpomněl, že kdysi tvrdila, že je s ním těhotná. A jelikož ředitelka pochopila, o co tady kráčí, prohlásila: „Semeňuk, vás vyřešíme později. Teď se vraťte do vychovatelny a ty, Jarmilo, odveď kluka na pokoj.“

Pak celá rozrušená sdělí pražské návštěvě, že tohle na Kaňku ještě nezažila, a proto potřebuje klid. Ben s Luckou uznali, že jim nezbývá než přání vyhovět.

Stejné pocity měli lidé v zasedačce Hartova oddělení. Ač neznalí českého jazyka, pochopili, že se stalo něco zvláštního. Když jim tlumočnice přeložila, co způsobilo Kamilčin kolaps, soucitně pohlédnou na zlomenou dívku, kterou zřízenci ukládají na pojízdné lůžko.

„Tak tohle byl tvůj přítel? Neboj, Kami, já tě v tom nenechám…,“ pronese Henriette.

„Paní baronko, dnes to nevyšlo – ale věřte mi: příště to půjde lépe,“ zachraňuje situaci Akiči Go.

„Máte pravdu, doktore; musí to jít lépe,“ je slyšet na odchodu paní Gregorovou.

Ta večer požádala Pancakea, aby povolal do Londýna všechny, jichž se případ týká.

„A z Čech pozvěte ředitelku domova,“ neopomene zdůraznit.

„Jistě, paní baronko, tohle zařídím,“ odpoví pohotově.

„Tak na ni nezapomeňte, protože se mi velmi líbila,“ ukončí rázným způsobem telefonát.

(pokračování za tři týdny – 18.1.)