Ten, který udrží v chlastu s Rusem krok

Tehdy se stalo na Nový rok něco šíleného. V saloně dobíhala obchodní jednání o ropě, když profesor otevřel okno a uviděl hroznou věc. V tom si nezadal ani výjev, jenž následoval. Vše má na svědomí muž, který udrží v chlastu…

Kapitola čtvrtá

Dopis ze záhrobí

(Kostky jsou vrženy 4.2)

Další den si Ben naplánoval cestu do Brna. Pojede navštívit osobu, od níž obdržel naléhavý dopis. Odesílatelkou je Marie Mozgová, vdova po profesorovi Romanu Mozgovi, který před rokem tragicky zemřel. Píše, že si manžel přál, aby mu předala vzkaz, pokud se s ním něco stane. Ještě loni považovala jeho přání za nesmysl, ale osud rozhodl jinak.

Ben po obědě sedne do auta a vyrazí. Cestou přemýšlí, co za pozvánkou opravdu stojí. Napadne ho, zda neměl Mozga něco společného s Koubasem, ale myšlenku rychle zavrhne. Naopak si vzpomene na předčasnou a zbytečnou smrt, která všemi otřásla.

Vloni, zrovna na svátek svatého Václava, se pustil profesor do opravy střechy rodinné vily v brněnské čtvrti Medlánky. Je to zvláštní, ale zapálený vědec ověnčený mnoha akademickými tituly byl velmi zručný a většinu prací na domě prováděl sám. Nikdo se už nedoví, proč nebyl na střeše zajištěn a spadl z osmi metrů na zem. K dovršení neštěstí se při pádu uhodil do spánku o rotující míchačku, v níž se zpracovávala betonová směs. Ta byla určena pro podlahu, kterou pokládal v garáži jeho zeť. Mladý muž zaslechl tchánův výkřik a vzápětí tupý úder. Když doběhl k zakrvácenému tělu, byl profesor ještě naživu. Bohužel, při převozu do nemocnice zemřel. Ben si pamatuje, že tomu nechtěli v Praze ani v Londýně uvěřit.

Celá záležitost byla o to smutnější, že s profesorem měli Gregorovi velké plány. George se s ním setkal počátkem devadesátých let na konferenci v Oxfordu. A protože uměl česky a byl jen o něco mladší, rychle se spřátelili. Do roka sehnal Mozgovi místo vedoucího výzkumu v jejich biotechnologické firmě. Mozga se osvědčil jako vědec i manažer. Později se začal angažovat v pražské nadaci, kde se dostal v roce dva tisíce osm do správní rady. Tehdy se Gregorovi shodli, že našli pravého muže, který za pár let nahradí Drábka ve všech funkcích. Jenže on místo toho tragicky zemřel v pouhých šestapadesáti. Ben ví, že nebýt nešťastně postavené míchačky, tak by se dnes o něm ve hře o Klondike neuvažovalo. Ale tohle by překousl, neboť vždy tvrdil, že Mozga je mnohem lepší volba než on či Drábek.

Když dojel na okraj moravské metropole, měl jasno. Ať mu profesor vzkázal cokoliv, postaví se k tomu se vztyčenou hlavou. Zazvoní u dveří a vdova ho pozve dál. Po chvíli donese velkou žlutou obálku a nechá Bena osamoceného v profesorově pracovně. Trvala na tom, že se musí seznámit s obsahem tady. Neprotestoval. A proč taky, když si může po čase připomenout člověka, jehož si vážil? Otevře obálku a vyndá několik listů. Okamžitě pozná Romanův kostrbatý rukopis. Nasadí si brýle a začne číst.

Bene, ty víš, že k tobě chovám důvěru, a nejenom proto, že je moje manželka příbuzná s rodinou tvojí Evy. A tak si tě dovoluji oslovit pro případ, že by se přihodilo něco nečekaného. To, že vše myslím vážně, chci dokumentovat na jedné události z minula. Jistě si vzpomeneš na silvestra dva tisíce pět, který jsme společně oslavovali na Drábkově tvrzi u Slavonic. Vy jste s Evou odjeli do Plzně už po novoročním obědě. Já udělal tu chybu, že jsem se zdržel – ale tehdy Drábek od rána naléhal, abych zůstal. Měl rozjednaný byznys s Genadijem, kterého také znáš, a potřeboval mít vedle sebe někoho z nadace.

Jednání začalo kolem páté. Zprvu jsme se bavili o všem možném. Pak přišla řada na kšeft a jeden přípitek stíhal druhý. Určitě je ti známo, kolik toho Alex vypije; pro Genadije platí to samé. Když jsme zvládli čtvrtou láhev vodky, konečně si plácli. Mělo jít o dvanáctiprocentní navýšení dodávek ropy z Tjumeně do střední Evropy. Bral jsem to jako vysvobození a šel si lehnout. Blížila se desátá a já byl silně opilý. Asi ve dvě v noci mě probudil křik. Poznal jsem, že se Alex s Genadijem hádají. Padaly výkřiky jako „ty durak“, „ty pijavica“, „já nět pijavica“, „jamatrjos“. Bene, „pijavica“ je rusky „opilec“. To vím, protože jsem byl párkrát s Alexem na podobných schůzkách. A musím říci, že jestli je pro něco stvořen, tak právě pro taková jednání, protože v chlastu udrží s Rusem krok.

Ale abych neodbíhal. Po tom, co mě vzbudili, jsem nemohl usnout. Bylo mi zle od žaludku, a tak jsem šel otevřít okno. Stál jsem tam asi pět minut, když jsem se stal svědkem něčeho šíleného. Z okna salonu, kde jsme večer jednali, vyhodil Drábek do kozelce svázaného Genadije. Ten se nemohl bránit a jen hystericky ječel. Když dopadl do sněhu, zmlkl a jeho tělo tam leželo jako vak plný hadrů vedle popelnice. Bene, strachy jsem se málem pomočil a musel jsem udělat potřebu do květináče s velkým fíkusem. Teď víš, kde jsem spal, protože kytka je tam celou věčnost. Bál jsem se vyjít a znovu jsem zalezl do postele. Už jsem nezabral, a proto mi neuniklo, že do hodiny přijelo auto. Šel jsem znovu k oknu a spatřil dva urostlé muže a vysokou ženu, jak z metrové závěje sebrali tělo a naložili ho do sanitky. Byla označená, ale nápis jsem nepřečetl; zdálo se, že je světlá nebo spíš žlutobílá, alespoň tak mi to připadalo. A taky jsem poznal, že třetí chlap, ten, který řídil, byl jistý Čurek, jenž dřív dělal u STB. On jim totiž s nakládkou pomáhal.

Za půl hodiny klepal na dveře mého pokoje Drábek. Dokonce zkoušel kliku. Ještěže jsem zamkl. Několikrát se ptal, zda spím. Byl jsem ticho jako myška a protrpěl čas až do rána. V devět jsme se potkali u snídaně. Nenápadně se vyptával, jak jsem strávil noc a jestli jsem něco neslyšel. Vymluvil jsem se na opilost. V poledne přijel zeť a odvezl mě do Brna. Když jsem se s Alexem loučil, popřál mi hezký rok dva tisíce šest a já na oplátku ocenil jeho úspěch s naftou z Tjumeně. Tak nějak divně se zašklebil.

V dalších měsících jsem sledoval, zda se bude něco dít. Nějaká pátrací akce či výslechy. Ale nic. V té době jsem byl s Drábkem dvakrát v Londýně na schůzce s Georgem, Charlesem a ruskými investory. Vždy se mluvilo o ropě. Poprvé dorazili ostří hoši z Novosibirsku, pak uhlazení lidé z Petrohradu. Byť šlo o dvě různé delegace, zase ani zmínka či náznak toho, že Drábek zlikvidoval jednoho z nich. Bene, přesto mám obavy, že to nezůstane bez následků. Alex je nebezpečný člověk. A mluvit o druhé straně? Sám víš, co dovedou. Ven s tím nepůjdu; nechci, aby to vrhlo stín na nadaci a jméno rodiny Gregorů. Právě proto jsem se rozhodl napsat tento dopis. Pokud by se mi něco stalo, pokud bych zemřel za zvláštních okolností, předá ti ho rok po mé smrti moje žena. Ty zvaž, jak s ním naložíš. Bene, kamaráde, věřím, že ho nikdy nebudeš muset číst. Pokud ano, doufám, že se rozhodneš v souladu se svým svědomím. Roman Mozga, v Medlánkách, 6. června 2013.

P. S.: Kdybys měl někdy problémy s Drábkem, obrať se na majora Urbana Mika z Dejvic. Ten ti pomůže. Je v důchodu; dřív byl u kontrašpionáže, ale je to slušný člověk. Zaručuji se za něj. Někdo důvěryhodný tě k němu určitě dovede.

Když Ben dočetl, seděl několik minut jako opařený. Nikdy si iluze o Drábkovi nedělal, ale tohle je silná káva. Sprovodit ze světa obchodního partnera a ještě k tomu z Ruska, to chce koňskou náturu. A že se to ututlalo, jen dokazuje, jaké má Alex kontakty. Ale co když je to jinak? Co když profesor přehání? – Ne, tohle byl čestný chlap.

Rozloučí se s Mozgovou a vydá se zpět do Prahy. Cestou ho trápí dvě otázky: Co je zač ta světležlutá sanitka? O podobné se zmínil Slávinka, když vyprávěl, jak odváželi Cyrila Tichého z Prímkova areálu. A ten Miko z Dejvic? Nemůže znát Koubase? Proberu to s Kájou – ale teď se proboha soustřeď na jízdu. Stačí chyba, a je po tobě, opakuje si s vědomím toho, jak skončil ten, jehož dopis ho tolik rozrušil.

(pokračování za tři týdny – 19.4.)