Semeňuk, do ředitelny, hned!

Madam Gregorová se velice zajímá o malého chlapce, který je v současné době umístěn v jednom výchovném ústavu poblíž Prahy. Zatím zjistila, že jeho opatrovatelem je jistý pan Semeňuk...

Kapitola třetí

Otec neznámý známý

(Kostky jsou vrženy 3.4.)

Týž večer se spojí George s Benem, aby mu předal nový úkol. Má najít synka české ženy, kterou odvlekli před třemi roky do Anglie. Nebude na to sám – pomůže mu Lucka a také Málek. Jistě, jde o případ hodný Sherlocka Holmese, ale baronce na tom velmi záleží. Proto nejsou stanoveny finanční limity a do pátrání se mohou zapojit i další prověřené kontakty v Praze.

Ben přemýšlí, proč je ta Steinerová pro londýnskou tetu tolik důležitá, ale pak mávne rukou. Podobných žádostí zažil v nadaci spoustu. Někdy se z toho vyklubala promyšlená věc, jindy holý nesmysl. Ale co nadělám; jsem tu od toho, abych plnil jejich přání, ať jsou jakákoliv. Navíc George zdůraznil, že mi to pomůže s Klondikem. Tak proč bych do toho nešel? řekne si a ovladačem nazdařbůh projíždí dvě stě kanálů, co chytá ve vinohradské garsonce.

Nazítří se vypraví do Rudné Hory. Nezávisle na Georgovi si tam naplánoval cestu už počátkem srpna, kdy se mu ozvala ředitelka dětského domova Úsměv. Není zde poprvé a cestu na zámeček U Čertova kaňku zná nazpaměť. Přilehlý parčík je liduprázdný, neboť chovanci jsou dopoledne ve škole a těch několik předškoláků chodí do zdejší miniškolky. Ben přeběhne po písčitém chodníčku a ocitne se na prostranství před budovou. Tam se míjí se starým mužem, jenž táhne na provazech dvě mladé kozičky. Pánové se letmo pozdraví, přesto se Ben podiví, že jedinou osobou, kterou tady potkal, je chlápek s tak zvláštním doprovodem. Otočí se za ním a vidí, jak senior nakládá zvířata na valník, který má na bocích přidělanou klec. Vzápětí chovatel nastartuje traktor a za pronikavého mečení svých svěřenkyň opouští areál domova.

V jedenáct vejde Ben do kanceláře ředitelky Pecháčkové. Ta ho před chvilkou zahlédla, když vytahovala roletu u okna.

„Vítám vás na Kaňku, pane Preussi, a i dnes musím opakovat, že jste přesný jako hodinky.“

„Děkuji, paní ředitelko, to víte – přesnost je výsadou nás králů,“ zavtipkuje a přijme nabízené místo.

„Všimla jsem si, jak si prohlížíte starého Ládu.“

„Myslíte toho s těmi zvířaty? Ano, prohlížel; nestává se často, abych viděl pána, jak pase kozy ve vašem parku.“

„Ne, tak to není. Pan Láda přijel s kozičkami za naším kozlíkem. Asi vám došlo proč…“

„Ano, jistě – aby byla do půlroku kůzlata,“ zavtipkuje Ben.

Teď už se ředitelka neudrží a propukne v hlasitý smích.

„Pane Preussi, vy víte všechno, ale určitě nevíte, že Ládovi dělají na rodinném statku kozí sýr. Odebíráme ho od něj – a nejenom my. On ho vozí až do Prahy. Nechcete ochutnat? Je výborný. Klidně někoho pošlu do kuchyně.“

Než se Ben vzpamatuje, vyběhne Pecháčková ze dveří a zahuláká: „Semeňuk, do ředitelny, hned!“

Za chvíli se objeví otylý třicátník, který drží za ruku malého klučinu.

„Pane vychovateli, skočte do kuchyně a doneste nám kousek Ládova sýra.“ Pak se podívá po klukovi: „Proč je tu Pepíček, když má být ve školce?“

„Paní ředitelko, zase zlobil, tak ho vedu na dvůr, aby se proběhl.“

„’Proběhl’? Proč prosím vás?“

„Vždyť jste před týdnem říkala, že zlobivý děcka máme vzít ven, ať se tam zbaví přebytečné energie. A zrovna na tohohle vaše metoda působí.“

„Máte pravdu, pane Semeňuku. Ale nejdřív nám skočte pro ten sýr.“

„A co s ním?“

„S Pepíčkem? Toho předejte Vejmolovi.“

Jakmile tlouštík odejde, je slyšet z chodby: „Vejmola, pojď si vzít malýho! Ředitelky příkaz.“

Pecháčková mrkne na Bena a poznamená, že nejsou lidi a ona musí pracovat s těmi, co zbyli. Pak se konečně dostanou k záležitosti z léta. Ředitelka požaduje vysvětlení, proč k nim poslali o třicet let starší pedagogy, než slíbili. Pánové nebyli špatní, ale závazky se mají plnit. Ona také vyšla nadaci vstříc, proto nechápe tu záměnu. Ben se všemožně vykrucuje, ale po několika minutách slovního žonglování přesvědčí stěžovatelku, že došlo k politováníhodnému omylu, za což byl příslušný referent potrestán. Tohle vysvětlení přijala.

Pro Bena je ale důležitá jiná věc. Pecháčková vůbec netuší, že šlo o skupinu, která má k vychovatelům stejně daleko jako měsíc ke slunci. A on jí to vyvracet nebude. Nechce ředitelku znovu popudit, neboť se od ní potřebuje dovědět pár informací, které souvisejí s Georgovým telefonátem. Ví, že vede dětský domov patnáct let, a tak to zkusí.

„Paní ředitelko, kdyby naši nadaci někdo požádal, řekněme: z Německa nebo Francie, o pomoc pro své dítě, které je umístěno v tomhle domově, lze to udělat? Mám na mysli předat mu nějakou drobnost: panenku, míč, autíčko, a pak si s ním popovídat nebo se projít po parku,“ vyzvídá nenápadně.

„Když znáte jméno, je to snadné. V Čechách existuje evidence o dětech umístěných v ústavech. Vše se shromažďuje na ministerstvu sociálních věcí, a navíc každý dětský domov uchovává dokumenty o nezletilých klientech třicet let. Vždyť my už to nemáme v archivu kam dát, a to jsme v budově, která má velké sklepy.“

„Takže je nutné požádat ministerstvo?“

„Když o dítěti nevíte nic dalšího, tak ano. Vezměte si třeba Pepíčka Kamenacze – to je ten chlapeček, kterého jste před chvílí viděl. Pokud byste hledal jeho, tak vám na ministerstvu řeknou hned, že je u nás na Kaňku. Ale má to určitá omezení. Jestli s ním chcete být déle, třeba půlden, musíte ukázat povolení od soudu.“

„Ale co když se rodiče jmenují jinak, co potom?“

„Máte pravdu. Tyhle děti mívají často jiná příjmení než biologičtí rodiče. To víte – osudy našich chovanců jsou zvláštní. Ale vy jste se ptal, co dělat, když se neshodují jména. No, tady pomůže jedině vnitro nebo policie. A, pane Preussi, proč se zajímáte o takové věci zrovna vy?“

„Ale, podobný případ řeší naši kolegové v Anglii a já chtěl vědět, jak to chodí u nás.“

„Pane Preussi, systém péče o nezletilé je v naší zemi na vysoké úrovni. Za to mě pochválili i ti angličtí hosté. Nejste s nimi ve spojení?“

Ben chce odpovědět, že nikoliv, když se ozve naléhavé klepání. Pecháčková pohlédne na Bena, ten jí naznačí, že mu nevadí, pokud žadatel vstoupí.

„Dále. No tak dále!“ ozve se od ředitelčina stolu.

Ve dveřích se objeví její zástupkyně Jarmila s lejstrem v ruce. Vkročí do místnosti a během několika sekund stačí pozdravit, zalichotit návštěvě a ještě vyřídit s šéfkou fakturaci.

Ben nepřítomně zírá na obě ženy a přitom uždibuje sýr. Kousíčky mizející v jeho ústech jsou miniaturní a o sklenici kozího mléka si jen lehce otře rty. Zpozorní až při Jarmilině poznámce.

„Ano, Ivčo, DIČ na Ládu máme. Napsala jsem ‚dvakrát kozlí obskočení‘; dáme to do služeb a smluvní cena je dva tisíce bez DPH. Jo, za obě dohromady; Láda zaplatí převodem.“

Když Jarmila odejde, Pecháčková se omluví za přerušení. A jelikož ani při debatě o faktuře nespustila z Bena oči, neuniklo jí, že se Ládovy dobroty sotva dotkl.

„Pane inženýre, copak, nechutná? Mělo by – je to zdravé,“ a sama si ukrojí pořádný kus, který během chvilky sní. Když k tomu vypije čtvrt litru kozího mléka, uzná Ben, že je načase odjet. Nedorozumění se vysvětlilo, spolupráce bude pokračovat dál. Navíc byl ujištěn, že lze v síti českých institucí nalézt každého, jenž má tu smůlu, že ho rodič v dětství odložil a zmizel v cizině. Na rozloučenou Pecháčková znovu poděkuje za návštěvu, a než Bena propustí, bezelstně poznamená: „Pane Preussi, promiňte mi, že jsem se tak cpala. Dávám si teď k obědu pokaždé porci Ládova sýra. Víte, já na něm už měsíc ujíždím.“

Ben je na cestě ke svému vozu, když spatří, jak vzadu na dvorku dovádějí pětiletí špunti. Mezi nimi postává Semeňuk, který je mocně povzbuzuje: „Kluci, to je žůžo, co? No tak, jen se proběhněte! Já vím, že venku je to lepší než bejt ve třídě. A nebojte se, kozího mlíčka je dost pro všechny.“

Pak popadne naběračku a začne z konve rozlévat do pohárků lesknoucí se tekutinu. Po tomto zážitku Ben přidá do kroku a v duši přiznává, že ač je Kaňk místem na pohled příjemným, nechtěl by být v kůži neposedných prcků ani minutu.

(pokračování za tři týdny – 21.9.)