Šéf je na koni

Nedivme se, když se mu podařil husarský kousek vyhodit konkurenty z radnice, a to málokdo tuší, co má ještě za lubem...

Kapitola pátá

Karta se obrací

(Kostky jsou vrženy 5.4)

Hned po skončení schůze se Ben sešel s bývalým starostou, aby se zeptal, zda se Gábina udrží jako tajemnice. Byl ujištěn, že oni ji podpoří, ale jak se zachová Trválek, je ve hvězdách. Pak ještě dodal: „Stojí za ní většina Křemšitálu, protože tady udělala spoustu práce. Byla by škoda, kdyby vyhodili i ji.“ Podívá se pátravě na Bena: „Vy máte na Trválka nějakou páku, aby se Gábině pomohlo?“

„Ano, něco mám, pane starosto.“

„Říká se, že jste ve spojení s Bučkem a jdete Trválkovi na ruku,“ odpoví podrážděně.

„Tomu přece nevěříte…,“ podotkne. Když vidí, že se starosta uklidnil, zeptá se na jeho budoucnost.

„Nevím, jak se vše vyvine. Chtěl jsem starostovat ještě čtyři roky a pak to předat Dominice. To se mi už nepovede. Ale jednu prosbu mám: Můžete-li, podržte Gábinu. Křemšitál si tuhle ženskou zaslouží.“

Když se rozloučí, rozhodne se Ben spojit s Bučkem. Než vyndá z kapsy mobil, zahlédne novopečeného radního ve společnosti elegantně oblečeného muže. Tím nemůže být nikdo jiný než Trválek. To se Benovi hodí, a proto mávne na Bučka. Všiml si ho hned a ještě o tom zpravil Trválka. Elegán pokývá na dálku hlavou a něco Bučkovi pošeptá. Ten okamžitě vyrazí k Benovi.

„Pane Preussi, je skvělé, že jste tady! Máte chvíli? Šéf by s vámi chtěl mluvit.“

„Proč ne – já s ním taky.“

Za pět minut se Ben, Trválek a Bučko sejdou v kanceláři u Dominiky. Chvilku se oťukávají, pak promluví Ben: „Pane Trválku, projekty, které mi ukázal doktor Bučko, bychom mohli finančně podpořit. Jsou sice nákladnější, než jsme byli od Křemšitálu zvyklí, ale nadace to unese. Byla by škoda ukončit spolupráci, jež trvá dvacet let. Máme ale podmínku.“

„Tu, co jste říkal panu Bučkovi?“

„Ano, přesně tu.“

Trválek se podívá na Dominiku, která rozpačitě pokrčí rameny, pak na Bučka, z jehož kamenné tváře nelze nic vyčíst.

„Pane Preussi, hodně jsem přemýšlel a došel jsem k názoru, že by měla Gábina pokračovat. Nemůžu přece vyhodit manželku z práce. Ať vám o mně napovídali ledacos, já do politiky rodinné problémy tahat nebudu. A pak je tu ještě jedna věc. Od Nového roku se stáváme součástí velkého hnutí, co dobývá republiku, a já chci být u toho, až s nimi dojdeme na samý vrchol. Proto nemám zapotřebí, aby mi novinářky v Praze vyčítaly, že jsem autokratickej machista. A kdo nemá u pražskejch médií zastání, je v politice nula.“

„Pane Trválku, o tom nic nevím, ale děláte správně, že si chcete udržet úspěšnou tajemnici, bez ohledu na to, že jde o vaši ženu.“

Někdo zaklepe. Vejde muž, co vyhlašoval výsledky. Nakloní se k Trválkovi a cosi zamumlá. Ten se usměje a prohodí k Bučkovi: „Tak to místo na ministerstvu je potvrzené.“

Pak pohlédne na Bena a s pýchou v hlase dodá: „Pane Preussi, mělo to být tajemství, ale od ledna jdu radit panu ministrovi.“

Ben pogratuluje a rychle se rozloučí. Nemá jediný důvod být účasten Trválkovy oslavy. Z křemšitálské volby je rozmrzelý a ani zachráněné místo pro tajemnici mu náladu nezlepší. Tu dodal Gábině Bučko, když jí večer oznámil, že s ní nové vedení nadále počítá. Neodpustil si poznámku, že má v panu Preussovi silného zastánce. To ji zaskočilo. Domnívala se, že patří mezi ty, kdo mají prsty v dnešním radničním převratu.

Trválek si i přes úspěšný den neodpustí doma, kam pozval utajovanou milenku, pár štiplavých vět.

„Toho pražskýho sráče nám byl čert dlužen. Nebýt jeho, tak Gábina letí. Ale slibuju, že si ji tam nechám jen do doby, než se stanu ministrem.“

„Ale nebudou pak chybět v městský kase jejich nadační prachy?“

„Neboj, až se dostanu ke zdroji, klidně je oželíme,“ pronese a obejme svou novou lásku.

„Aleši, je dobře, že jsme to dali v srpnu dohromady – takhle jsme mnohem silnější.“

„Máš pravdu, miláčku; dneska jsme poprvé dokázali, že nás nikdo neporazí,“ řekne a začne líbat křemšitálskou starostku.

(pokračování za dva týdny – 20.6.)