Proč to Gregorová udělala?

Proč mu chce zničit jeho velký sen, ptá se sám sebe a současně ví, že své úsilí dostat se až na vrchol nikdy nevzdá…

Kapitola třetí

Otec neznámý známý

(Kostky jsou vrženy 3.12.)

Baronka chce odpovědět, ale Victorie jí naznačí, ať mlčí. Henriette si všimne výrazu v její tváři. Tak přísně se na ni dlouho nepodívala. Snaží se dovtípit se, zda to není předzvěst něčeho špatného, něčeho, s čím nepočítala. K tomu postřehne potutelný škleb Pettyové. Náhle ji přepadne strach.

Další půlhodinu netečně sleduje, jak kolegyně přednášejí své příspěvky. A zatímco jindy s nimi vášnivě diskutuje, teď odevzdaně mlčí. Přitom se od včerejška připravovala, že na klubu vystoupí. Určitě by dámy zaujalo, jak její nadace pomáhá dětským uprchlíkům. A také chtěla hovořit o osudu Kamilky, který je součástí mediálně propírané kauzy. Vévodkyni neušel její skelný pohled. Vidí, že dnes úplně rezignovala na roli zdatné diskutérky. Victorii napadne, zda ji nemá uchránit před daleko větším ponížením. Výtka ohledně právníka je nic ve srovnání s důkazy, které dodala Pettyová. Než si vše ujasní, vloží se do děje právě ona.

„Dovolte, lady z Norfolku, ještě bychom měly otevřít bod, který jsme spolu probíraly v poledne.“

V sále to zahučí. Vévodkyně ví, že Henriette nepomůže. Jen požádá, aby se dámy ztišily. Pak osloví žadatelku: „Dobře, paní Pettyová, tak spusťte.“

Energická žena teatrálně přednese, že na poslední schůzi paní Gregorová otočila její slova naruby. Přesto si vysloužila potlesk, zatímco ji málem vypískaly. Co je však horší – baronka musela o všem vědět, a před nimi to tajila. Jistě, s početím je to sporné, ale o zámeckých orgiích vědomě mlčela. Svůj výstup zakončila srdceryvným výkřikem: „Co si mají myslet anglické ženy o nadaci paní Gregorové, když jim posílá manžele do Evropy, aby tam plodili potomky?!“

Reakce baronky je okamžitá. Vyčte Pettyové, že vše překroutila, a zhurta se do ní pustí: „O ničem takovém jsem nevěděla! To říkám, jako že se Gregorová jmenuji. A na blbost, že posílám do světa naše chlapy dělat děti, může přijít jedině Pettyová.“

Zatímco před měsícem se postavil dámský spolek za ni, teď je tomu naopak. Z atmosféry v salonku lze vypozorovat, že dámy přesvědčila konkurentka. Poznání je pro Henriette bolestné, leč pravdivé. Pettyová využije příhodné chvíle a navrhne, aby hlasovaly o zrušení pochvaly pro baronku Gregorovou. Oportunistický návrh vévodkyně z Norfolku odmítne a vyhlásí přestávku.

Rozhozená Henriette jde za Victorií, ale ta ji odbyde: „Henri, máš měsíc na to, aby ses z dnešního ponížení vzpamatovala. Mezitím seženeš důkazy proti nařčení Pettyové. Pak si o všem popovídáme – teď to nemá smysl.“

Po těchto slovech se Henriette z další účasti omluví. Oželí i hotelovou lahůdku – růžový dortík, který by jí v ústech nejspíš zhořkl. Ó, jaký rozdíl proti paní Pettyové, jež s pocitem vítězky zbodla hned tři.

Uteče hodina a baronka je doma. Během cesty přemýšlela, která osoba za všechno může. A, světe, div se – není jí ani Pettyová, ani vévodkyně, či dokonce manžel paní Hamiltonové, ale ten, jehož jméno vysloví před manželem, když si stěžuje, jak dopadla.

„Charlie, všechno spískal Ben – on přece zájezd organizoval, on měl zaručit, že se tam takové věci dít nebudou. Nebo se snad mýlím?“

„Ano, Henri, Ben zájezd naplánoval a měl na to dohlédnout. Ale s těmi následky nemá nic společného, takže já bych mu to za vinu nedával.“

„A komu tedy? – Snad ne mně? Kdybys jen viděl, jak mi bylo, když se Pettyová přede mnou naparovala. A Vicky mě nepodržela – to mrzí nejvíc!“ Zhluboka se nadechne a vysloví větu, již nelze vzít zpět: „Charlesi, myslím, že Ben ještě do vysokých funkcí nedorostl.“

„To myslíš vážně? Vždyť jsi sama před půlrokem navrhla, aby nám v Praze vedl nadaci.“

„Právě proto, že jsem ho navrhla, mohu svůj názor změnit. Řekni Georgovi, ať to zařídí.“

Charles, který také zastává názor, že jmenování Bena do nejvyšších pozic může ještě počkat, sdělí synovi přání zakladatelky nadace. George je zaskočen, ale jelikož má před sebou kupu jiných starostí, nemíní matce nic rozmlouvat. Vezme mobil a poví Benovi rozhodnutí, jež se vylíhlo v hlavě jeho mamá. Pro povzbuzení dodá: „Vím, že je to nepříjemná zpráva, ale ty ji uneseš. Seš přece chlap, nebo ne?“

Volaný se nezmůže na slovo a snad ani neslyší Georgova závěrečná slova: „Matka je poděs – znám ji, nic není ztraceno. Pomohlo by, kdybys přišel s něčím, co ji přesvědčí, že si židličku v Klondiku zasloužíš. Tak ahoj.“

Ben bez hnutí zírá na televizi, aniž by vnímal, který kanál právě běží. Zato v hlavě se mu honí myšlenky jako o závod. A vítězí ta, která našeptává, že je konec – že je definitivní konec velkého snu. V mátožném stavu vydrží hodinu. Až pak si všimne, že má několik nových SMS. Vezme ze stolu mobil a dá se do čtení.

Tati, Magdy kluk, co s ním čeká dítě, se jmenuje Ervé Diadjao a přijel do Čech studovat z Beninu. To je, co? Nikolka.

Na poště máš doporučený dopis z Brna. Nechají ti ho tam do devátého října. Máma.

Volal mi George. Vím, jak ti je. Vydrž – bude líp. Lucka.

Miláčku, doufám, že zítra přijedeš už odpoledne. Líbá Eva.

Bene, objevil jsem krabice plné fotek. Možná tam něco najdeme. Kája Šmak.

Když přelouská všech pět zpráv, napadne ho, že musí potlačit hloupé úvahy o jakémkoliv konci. Vždyť ten by vypadal úplně jinak. Nejspíš by byl na všechno sám, neměl by se o koho opřít, neměl by pro koho a pro co žít. Ale tak tomu není – stačí se podívat na displej. Ti, kteří mu píší, by určitě nechtěli, aby všeho nechal.

Ne, nevzdám to! Ještě to nevzdám, řekne si a jeho prsty začnou vyťukávat odpovědi na došlé zprávy.

(další příběh za tři týdny – 8.3.)