Major Mike

Tak tomuhle chlapovi, co nosí pořádnýho ježka, takovýho vojenskýho z americkejch filmů, tady říkají domorodci ‚Mike‘… a já se jim nedivím, protože…

Kapitola čtvrtá

Dopis ze záhrobí

(Kostky jsou vrženy 4.13)

Sobota, dvacátého pátého října. Je slunečný den. Ben stojí před černickou vilou a netrpělivě vyhlíží Káju Šmaka. V půl druhé u domu zastaví jeho béžová octavie. Nastoupí dovnitř a společně se vydají na důležitou schůzku. Kája se rozpovídá, jak objevil majora Mika v obci Klepky, o níž Ben jakživ neslyšel.

„Představ si, že jsem ho vypátral díky tetě, která bydlí v Prášilech. Ta si vzpomněla, že tam před dvaceti lety koupil starej mlejn chlapík, kterému říkají ‚Mike‘. A tenhle Mike prý vypadal jako americkej voják. Jenže brzo zjistili, že měl hodnost u český policie a bydlel v Praze. S místníma se nestýká, do hospody nechodí, ale jezdí za ním bohatá panička z bavorskýho Zwieselu.“ Kája se usměje a před ostrou zatáčkou zařadí dvojku. „Jel jsem ty Klepky omrknout a představ si – Miko tam byl. Jo, je to on – Urban Miko. Hádal bych mu na sedmdesát, ale postavu má jako trenér z fitka. A vůbec není plešatej – naopak, nosí pořádnýho ježka, takovýho vojenskýho z americkejch filmů. Nedivím se, že mu domorodci říkají ‚Mike‘.“

Ben se zájmem poslouchá, i když něco z toho už pochytil předevčírem.

„Představil jsem se mu a on mě pozval dál. Patrová chalupa, vedle garáž, menší stodola a rybníček, dvacet metrů v průměru. Vtéká do něj potok, jenž je přepaženej hradlem s fungujícím stavidlem. Proto je možné regulovat vodu. A taky mě zaujalo, že má v rybníčku dřevěný kůly a na nich hlavy. Ty mu vyřezal pan Kůžička ze Sušice. Zdálky to vypadá, jako by tam stáli lidi po krk ve vodě. Jen když přijdeš blíž, poznáš, že jde o pohádkové postavy. Je to fakt síla.“

Ben mimoděk pokyvuje hlavou. O řezbářském mistru Kůžičkovi slyšel loni, když Eva chválila výstavu jeho děl v Plzni. Jenže teď se chce dovědět to nejdůležitější, proto nechává Káju mluvit dál.

„Řekl jsem si: ‚Je to přímej chlap‘ a vybalil jsem na něj, jestli nezná Koubase. Odpověděl, že ne, ale pochlubil se, že vojákoval s mým tátou. Taky jsem zkusil jméno Drábek. Chvilku si mě prohlížel, pak z něj vypadlo: ‚Jo, toho znám.‘ Já na to, že mám kámoše, který by se rád na něco zeptal. Souhlasil, a proto tam jedeme.“

„Kájo, seš třída. Jestli to vyjde, vážně nevím, jak se ti revanšovat.“

„Bene, nic po tobě nechci. Slíbil jsem přece, že tátovu práci dokončím. Ale pokud na odměně trváš, stačí, když v pátek zatáhneš na Parkáně metr piv. To tě snad nezabije.“ „Máš pravdu – metr piv mě nezabije,“ odpoví a oba se začnou smát.

(pokračování za tři týdny – 10.1.2026)

Všem čtenářům přejí hodně štěstí, zdraví, spokojenosti a lásky v roce 2026 Gregorovi