Major Kokotek opět ve službě

Ano, je to tak. Vasil Čurek, toho času na penzi, opět zasáhnul do našich životů. Nepřekvapí, že nabídnul důležité informace, což u bývalého příslušníka stb nepřekvapí. Ale stojí za to jít s takovým člověkem do holportu, když...

Kapitola třetí

Otec neznámý známý

(Kostky jsou vrženy 3.7.)

Uplyne smluvená doba pěti minut, a nikde nikdo. Ben naznačí Kájovi, že tady končí. V momentě, kdy chce nasednout do kamarádova auta, vyjede z železáren druhý vůz. Ten se po parkovišti plouží hlemýždí rychlostí, jako by posádka chtěla zvýšit napětí, jež tady panuje. Když konečně zastaví, otevřou se zadní dveře. V nich se objeví olysalý sedmdesátník se zbytky vlasů na čele. Benovi se zastaví dech.

„Kájo, to je Kokotek, major od STB, co nám kdysi pěkně zavařil,“ zasyčí.

„Pane inženýre, vidím, že jste mě poznal,“ zašklebí se a překvapenému Benovi pevně sevře ruku. „Vasil Čurek, penzista, ale pořád pracuji,“ vybafne.

Totéž se opakuje s Kájou. Tomu familiárně sdělí: „Karle, tátu jsem znal; byl to bezva chlap.“

Až teď se Šmak upamatuje, že tenhle krysí obličej s prořídlou patkou a šedivými kotletami na tvářích viděl už v domažlickém krematoriu.

„Pánové, hlavu vzhůru! Co bylo, bylo. Dneska je jiná doba, tak proč se šťourat v minulosti? Hlavní je, že něco sháníte a já to mohu obstarat.“

„Pane Čurku, vy víte, co potřebujeme?“ vzpamatuje se Kája.

„Karle, mně stačí, že to víte vy. Jenom řekněte, o co kráčí, a do týdne to máte na stole,“ kasá se.

„Obrátit se na cizího člověka, že něco sháníme, není jen tak. To snad uznáte.“

„Pánové, já jsem obchodník s informacemi. Mně je šumafuk, o kom to je a proč to chcete. Já vám to obstarám a ještě dám záruku, že nejde o podvrh. A nejsem drahej,“ podotkne významně.

A zatímco Kája rozmlouvá s Kokotkem, Ben přemýšlí, jak se nepříjemného chlapa zbavit. Čurek je poslední, koho by žádal o pomoc. Dobře si pamatuje, jak jim ublížil. Štěstí, že starý režimu padl, jinak by dostal do kriminálu spoustu lidí. Když si vzpomene, jak vyndal v Nemělově zbraň a mířil na strýce, zachvěje se. Nebýt zásahu muže s ježkem, tak by dozajista střílel. Pak si něčeho všimne na nablýskaném mercedesu. To rozhodne, že jednání ukončí.

„Pane Čurku, sháníme jisté dokumenty, ale ty se týkají výběrového řízení na ski areál u Vimperka. Podle toho, co o vás vím, obchodujete s informacemi o lidech, ne o tom, jak dostat dotace do regionů.“

„Pane Preussi, nebojte, zvládl bych i tohle. Kontakty mám všude.“

„To vám věřím, ale my chceme vysoutěžit areál férově. Nepotřebujeme, aby nás někdo za pár let vláčel po soudech. Proto vše musí proběhnout čistě. To je hlavní podmínka, kterou vyžadujeme po partnerovi.“

„Pane Preussi, jak čistě? Myslíte peníze? Vždyť ty jsou jen jedny. Navrhuji –“

„Pane Čurku, nezlobte se, ale my si to obstaráme jinde,“ skočí mu Ben do řeči a vzápětí ukončí jejich rozhovor.

Za chvilku dorazí Kájova octavie k Benovu vozu. Obavy z propíchnutí gum byly liché. Ben přesto podotkne: „Víš, proč jsem se rozhodl schůzku odpískat? Je to možná drobnost, ale když jsi mluvil s Kokotkem, pohnulo se okénko u zadních dveří.“

„Myslíš, že tam měl komplice?“

„Tyhle auta mají tmavá okna, ale vsadím se, že tam někdo seděl.“

„Bene, to by znamenalo, že…“

„Jo, že tady nejde o žádnou prdel,“ vystihne situaci, ve které se ocitli. Pak prudce nastartuje a za chvíli ukrajuje první kilometry na cestě ku Praze.

Venku se začalo stmívat a naštvaný Kokotek se hrne do auta. Jakmile za sebou zabouchne dveře, uslyší pochvalu pronesenou malým, zavalitým, asi tak o deset let mladším mužem, který se labužnicky rozvaluje na zadním edadle.

„Charašo, Vasil, dobre dielo.“

„Jegore, vsadím se, že hledají něco na Alexe.“

„Vaska, poživjom – uvídim; a ty, Kolja, vjéchaj zadnim vchodom do fábriky,“ zní rozkaz řidiči, který opatrně zacouvá do továrny.

(pokračování za tři týdny – 23.11.)