Madam Gregorová to nikdy nevzdá

Ano, jde o zručnou manipulátorku, která umí využít svého postavení a přes vysoký věk má stále auru lidí, jež je lepší poslechnout. A to se také stalo na prestižní klinice, kde...

Kapitola třetí

Otec neznámý známý

(Kostky jsou vrženy 3.3)

Středa, desátého září. Doktor Hart vítá v kanceláři baronku Gregorovou, s níž spolupracuje na různých projektech pětadvacet let. Když k tomu připočteme, že jeho děd a později také otec byli rodinní lékaři yorkshirských Duncanů, jde o setkání lidí, kteří o sobě hodně vědí.

„Paní baronko, nemusíte nic vysvětlovat – ráno jsem mluvil s Georgem.“

„Dobře, Eugene, ale ráda bych děvče viděla, protože bez toho jí nemohu pomoci.“

„Teď ne, madam; teď ještě ne.“

„A kdy? Můj čas je drahý.“

„Henriette, prosím, počkejte s tím. Od rána jsem v jednom kole; každou chvíli nám tady bude rodit – no ta, však víte, koho mám na mysli.“

Baronka mu naznačí, že jí není osoba z rodiny Somersetů neznámá, a tak doktor pokračuje.

„Navíc nám před chvílí přivezli jednu zpěvačku. Už teď se kvůli ní na recepci srocují novináři, a já nechci, aby si všimli ještě vás. Když do toho zahrnu další plánované zákroky, mohu vám ukázat hospitalizovanou nejdřív po šesté,“ shrnul svůj program očekávaje, že to madam Gregorová vzdá a přijde zítra.

Ta jej však zaskočila, když s notnou dávkou rozhodnosti prohlásila: „Dobrá, počkám do večera. Ale teď vás nepustím, dokud mi neřeknete, co se jí stalo, protože tohle neví ani George.“

„Drahá Henriette, přece víte, že nemohu nikomu sdělovat lékařské tajemství.“

„Ale, Eugene, tohle je mi přeci známo…“ Na moment se odmlčí a zkoumavě si Harta prohlíží. Pak zničehonic zaútočí: „Tak co se na té zatracené farmě dělo?! Znásilňovali ji ti barbaři?“ Sotva to dořekne, objeví se na její tváři lišácký úsměv.

Hart s odpovědí váhá. Ví, že tahle dáma občas vypadne z role, přesto jde o zručnou manipulátorku, která umí využít svého postavení a přes vysoký věk má stále auru lidí, jež je lepší poslechnout. Rozhodl se, že udělá výjimku. Ne kvůli jejímu naléhání, ale proto, že spolu řešili desítky jiných důvěrných případů. Oba jsou totiž aktivní ve spolcích zabývajících se problematikou adopcí novorozenců. A tak doktor ví, že baronka umí o citlivých záležitostech pomlčet.

„Drahá Henriette, slečna Steinerová byla opravdu tři roky zneužívána. Ale ne muži, nýbrž mladou farmářkou z komunity, jíž usedlost patří. Sám jsem Kamilku prohlížel – a nalezl jsem poškozené poševní svalstvo. Znásilňování potvrdil také kolega Diddlebee z interny, který provedl kolonoskopii. Ta, co se na ní ukájela, používala nevhodné pomůcky, což nám pacientka potvrdila. Baronko, ale tohle musí zůstat mezi námi!“

„Eugene, přece víte, že tohle si nechávám pro sebe. A to dítě – prozradíte mi něco?“

„Má pětiletého syna, ale opustila ho, když mu bylo pár měsíců.“ Jen co to dopoví, zvoní mobil.

Hart se s někým dohaduje; když skončí, otočí se k baronce: „Henriette, promiňte, už musím běžet. Pokud tu vážně chcete počkat, prosím, domluvte se s mou sekretářkou, ale já budu volný až po šesté.“

„Eugene, jen jděte, já už se tu zabavím.“

Utekla hodina a baronka uznala, že čekat do večera je holý nesmysl. Využije toho, že sekretářka odešla na oběd. Vstane z křesla, kde si doposud hověla, pootevře dveře a rozhlédne se po chodbě. Je liduprázdná – a právě to rozhodne, že nejde napravo k výtahům, ale nalevo, kde jsou pokoje pacientek. Suverénně prochází oddělením, jako by tu celý život ordinovala. Nedivme se, když víme, že tu od nich rodilo asi deset žen. Nakukuje do pokojů, až přijde k osmičce, kde spatří cedulku „Kamilka Steinerova, *1990“. Přistoupí k lůžku, na němž odpočívá drobná blondýnka, které by hádala méně, než uvádějí číslice na posteli. Pro jistotu si navlékne bílý lékařský plášť, který tu někdo zapomněl.

Henriette má přes manžela vazby na Česko. Sama tam párkrát byla, ale víc než několik frází se stejně nenaučila, a i ty jsou v jejím podání poněkud vzdálené originálu. Tak například „Dobrý den“ zní jako „Doude“ a z „Na shledanou“ se stává „Naudanou“. Vědoma si svého nedostatku osloví Kamilku anglicky a ke své potěše zjišťuje, že jí děvče rozumí. I když baronka nikdy nepatřila k útlocitným bytostem, pacientky se jí zželelo. Proto nepřekvapí, že si po několika větách připadá jako mecenáška z Dickensova románu, jež zachraňuje ubožačku ze spárů chudoby. Je to smutné, ale čas od času zažívá při svém dobrodiní situace, které se příliš neliší od těch před sto padesáti lety.

Když se Henriette loučí s příslibem, že se pro ni vrátí, ozve se na konci z chodby podivný hluk. Baronka opatrně vyjde ven a spatří, jak se u výtahu tlačí chumel lidí. Vzhledem k tomu, že se vše odehrává v prestižní nemocnici, připadá jí to jako čiré šílenství. Jednu výhodu zmatek přinesl: chodba je prázdná a ona se za pár vteřin ocitne u výtahu, aniž by jí kdo věnoval pozornost. Tam se doví příčinu toho všeho. Před oddělení dorazil přítel zpěvačky – slavný herec, který se přišel zeptat, proč ji sem dovezla záchranka. A jelikož jde o mediálně známý pár, je mu v patách houf fotografů a novinářek.

Kolona se zastaví přede dveřmi primáře Harta. Superstar nahlédne dovnitř; tam je pouze sekretářka, která oznámí, že pan doktor bude k dispozici za chvilku. Fakt, že se lidé z médií přesunuli na oddělení, pomohl Henriette zahájit ústup. Ještě ve výtahu ze sebe svlékla bílý plášť, který v přízemí podala kolemjdoucí sestřičce. Ta se s údivem ohlédla za starší dámou v kloboučku, jež určitě není doktor Harold Diddlebee, jak hlásá visačka na klopě pláště. Ale dnes je možné všechno, pomyslí si s ohledem na to, co zažívá o několik pater výš primariát doktora Harta.

(pokračování za tři týdny – 31.8.)